„Helenu Vondráčkovou jsem zaregistroval jako kluk ve filmu Šíleně smutná princezna a spojenou ji mám především s Václavem Neckářem a Martou Kubišovou,“ líčí Jan Hrušínský. Sám začínal daleko dříve, na jevišti stál poprvé v pěti letech, před kamerou rok nato v Pohádce o staré tramvaji.
„Měl jsem krásné dětství, na natáčení mě doprovázela maminka, byl jsem tudíž v bezpečí, nic se nemohlo stát. Rozjela se kamera, cvakla klapka a Josef Kemr položil davu dětí a v něm klukovi, co se hlásil, otázku – Jak se jmenuješ? Ve filmu se ozve vysoký hlásek, který z plna hrdla vykřikne – Honza Hrušínský z Nuslí! A je záběr na blonďatého šestiletého kluka, kterým jsem tenkrát byl. Rozdíl proti dospělosti vidím hlavně v tom, že jsem nemusel být zatížen žádnou zodpovědností, neměl jsem žádnou trému a natáčení jsem nebral jako práci, ale jen a jen jako zábavu,“ vzpomíná.
V raných rolích od Orlíka z Babičky po Honzu z Dívky na koštěti hrál vesměs kladné hrdiny, ale postavy uličníků prý kolegům nezáviděl. „Orlík mě vyloženě bavil, účinkovali tam samí skvělí herci a na Starém bělidle bylo veselo. V Dívce na koštěti jsme byli dobří kumpáni i za kamerou, vedle Honzy Krause tam hráli ještě moji dva spolužáci z konzervatoře Vlastík Zavřel a Michal Hejný. K rolím uličníků a dokonce vyložených lumpů jsem se dostal až o poznání později, ale vychutnal jsem si je taky.“
Děti si představují, že hrát ve filmu znamená nechodit do školy, ale Jan Hrušínský žádné úlevy nezažil. „Kvůli filmování jsem na konzervatoři musel dvakrát opakovat ročník, protože jsem tehdy točil opravdu hodně. A co bylo zameškáno, muselo se stejně dohonit. Nakonec jsem dobře odmaturoval, třebaže jsem jako student i kvůli natáčení nijak zvlášť nevynikal. Ale máte pravdu, že nejít do školy kvůli natáčení bylo super! Hned bych si to zopakoval. Myslím to ulejvání z výuky a neskutečnou srandu s lidmi, jako byli třeba Vladimír Menšík nebo Stella Zázvorková.“
V hereckém rodu Hrušínských se profesní štafeta brala jako samozřejmost. „Ani nebylo možné, aby člověk, jenž je odmalička obklopen filmem a divadlem, dělal něco jiného. Kam jsem se doma podíval, tam byl nějaký známý herec, režisér, výtvarník nebo muzikant. Víte, jak mi kluci ve škole záviděli, když jsem jim vyprávěl, co vtipného říkal Walda Matuška nebo Miloš Kopecký, Jan Werich nebo Josef Kemr?“ směje se Hrušínský, který se na rozdíl od jiných dětských hvězd plynule přehrál do postav dospělých.
„Riziko spočívá v tom, že vám už žádný režisér nezavolá a žádnou roli nenabídne. Herectví záleží hodně na štěstí a v době totality na tom, kdy vám mocní točit dovolí, nebo zakážou. Obojí jsem zažil důvěrně nejen na vlastní kůži,“ líčí nyní čtyřiašedesátiletý šéf Divadla Na Jezerce. Chodí tam i děti, většinou s rodiči na komedii Charleyova teta, kterou uvádějí už deset let: „A je vždycky fantastický zážitek, když dítě v hledišti dostane záchvat smíchu!“
Z dětských filmů má Hrušínský rád práce Věry Plívové Šimkové, Karla Kachyni či snímky s Tomášem Holým. A když ho přepadne nostalgie, nijak složitě je prý nemusí hledat: „Vždyť běží každou chvíli v televizi, stejně jako filmy, které jsem točil s Václavem Vorlíčkem,“ uzavírá vzpomínku na klasiky tvorby pro děti.
