Vůbec první román s jeho jménem se však na pulty knihkupectví dostal mnohem dříve. Už když mu bylo devatenáct let. Heuvelt bude hostem letošního mezinárodního diskusního fóra Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava.
Má vlastně autor hororů povoleno mít strach?
Má, já jsem dobrým příkladem. Mám spoustu strachů – ze tmy, žraloků, ale za to určitě můžou hollywoodské filmy, pak mě samozřejmě děsí ztráta nejbližších a také mám strach z výšek – a to přesto, že jsem horolezec. Je to taková hra, co vlastně ještě vydržím.
Co nadpřirozeno, o kterém píšete. To vás neděsí?
Moc ne. Nizozemci jsou lidé silně racionální, takže nějakých spiritualit se neděsím. Nevěřím na ně. Samozřejmě si o půlnoci nepůjdu sám doma pustit horor, mám přece rozum. Žiju na odlehlém kopci, asi jediném v Nizozemsku, kde je navíc špatný signál, takže to by nemuselo dopadnout dobře.
Obálka románu HEX od Thomase Olde Heuvelta
Při psaní jste někdy sám sebe nevyděsil?
Mnohokrát, abych totiž napsal působivou scénu, musím se do ní zcela ponořit a odpoutat od okolního světa. Přestávám v tu chvíli vnímat a soustředím se na vyprávění. Když mě pak vyruší třeba zaklepání na dveře, cuknu sebou a srdce mi skáče. To mluvím spíše o úleku, nejde vyloženě o strach.
Zjevující se čarodějnice, o které píšete v HEXu, bych se asi nebála. Co ale téma vašeho připravovaného románu – posedlost?
Asi tu posedlost chápete jinak, než jsem myslel. Představujete si ji mystičtěji. Ano, bude to kniha o posedlosti, ale takové spíše lidské. Hlavním hrdinou je horolezec, který se po nehodě vrátí z hor a zjistí, že se proměnil. Posedly ho totiž hory.
To čerpáte z vlastní zkušenosti?
Trochu ano, ale připomínám, že ve velmi abstraktním slova smyslu. Jsem opravdu silně racionálně založený člověk. Nicméně někdy, když chodím sám po horách, mám pocit, jako by ke mně začaly promlouvat, oživovaly se.
To zní trochu děsivě.
Ve finále to tak ale není. Potvrdili mi to i další horolezci.
V HEXu je vidět jistá inspirace Stephenem Kingem. Malé město, proměňující se charaktery pod tlakem strachu. Je to záměr?
Je to tak, inspiraci vůbec nepopírám, spíše naopak. Mám rád způsob Kingova psaní, kdy se celé město stává samostatnou postavou a jednotliví hrdinové jsou nakonec děsivější než zlo samotné. V něčem se přece jen lišíme. Hlavně v poslední době začal King příběh stavět na přebytečném množství postav, a tím pro čtenáře příběh roztříštil. Já se jej snažím vyprávět pouze pohledem čtyř hrdinů.
Poznal jste někoho, kdo se stejně jako oni dokázal pod vlivem strachu tak výrazně proměnit?
Samozřejmě, a to nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na migrační krizi v Evropě. Strach z cizího dokáže v lidech probouzet nepředvídatelné pocity i chování, možná dokonce to nejhorší v nás. Naučil jsem se nehodnotit chování ostatních, protože člověk nikdy neví, jak přesně by se pod tlakem sám zachoval.
