Jorge Luis Borges: Spisy VI
Borges je autor na jedné straně ukotvený v tradici své země, na druhé straně jeho tvorba i životní osudy nesou výrazné kosmopolitní rysy. Podobnou dvojsečnost má i jeho dílo. Povídky volně přecházejí v eseje či básně v prózu a naopak.
Autorovi nečinilo problém do jedné knihy promíchat nejrůznější žánry a styly. Proto se o něm také často a právem hovoří jako o jednom z nejvýraznějších představitelů literární postmoderny. Šestý svazek jeho spisů, který poprvé v češtině představuje sbírky, či přesněji textové soubory Tvůrce, Atlas a Spříseženci, toho budiž důkazem.
Přestože Borges jako vrcholný intelektuál proslul svými literárními hrami, k nimž jej předurčoval jednak talent imaginace, jaký známe z jeho fantastických povídek, tak nebývale široký rozhled po dějinách literatury (jeho osobitým literárněvědným textům byl věnován pátý svazek českých Spisů), v jeho poezii, i té přesahující k próze, čteme převážně niterná témata.
Jeho inspirace cestováním v Atlasu, jeho pohledy "na druhý břeh" v poslední knize Spříseženci, ale třeba i hlubokou reflexi ztráty zraku v Tvůrci. Ve druhé polovině 50. let autor získal post ředitele Národní knihovny v Buenos Aires a zároveň oslepl.
V Básni o darech o této osobní tragédii čteme prostá, ale silná slova: "Ať nikdo nehledá výtku či žal/v mé zprávě o úžasné ironii/s níž mi Bůh mistrně v jediné chvíli/zároveň knihy a tmu daroval."
