Téměř všechny rozhovory s vámi začínají otázkou na Hrdého Budžese. Jak moc vás tahle slavná kniha limituje při dalším psaní?
Při psaní mě nelimituje. Spíš mě někdy zlobí, že se kolem ní a kolem mého dětství točí hodně otázek v různých rozhovorech. Ale každopádně díky Budžesovi lidé o mých knížkách vědí.
Ve vaší poslední knize O bílých slonech však chybí pověstný budžesovský humor. Čím to?
Do Slonů prostě nepatřil. Ale humor chybí v leckterých mých knihách nebo alespoň je ho tam méně než v Budžesovi, třeba Čím se liší tato noc nebo Goldstein píše dceři, to taky není až taková legrace.
Přesto mají Sloni s Budžesem společný komunistický rámec vyprávění. Čím je ta doba pro vaše psaní tak přitažlivá?
Jednak jsem v ní prožila důležitou část svého života a pak, její stopy ještě zdaleka nezmizely a hned tak nezmizí, i když bychom si to stokrát přáli. To, že jsme se nevyrovnali s komunismem, není jen česká specialita. I proto je potřeba o té době mluvit a psát. Mám velkou radost, když zjišťuji, že mě čtou i mladší generace, než je ta moje.
Píšete pro ně?
Píšu hlavně pro sebe.
Dorůstá však první svobodná generace, která by měla vědět, jak to tenkrát bylo.
Ano. Kdo nezná svoji minulost, těžko může správně rozhodovat o budoucnosti, což je stokrát omletá pravda. Už to zní naprosto banálně. Stejně jako to, že záleží taky na rodičích, jestli s dětmi vůbec mluví a o čem. Já jsem ty svoje chtě nechtě v tomto směru dost poznamenala.
Z pohledu dětských hrdinů však píšete, je to patrné i na jedné kapitole Bílých slonů.
Děti jsou zvědavé, všemu otevřené, mají ostré vidění. Taky vědí, že je život plný tajemství, jen to některé časem pozapomenou.
Bílí sloni jsou důvod, proč se ptát na totalituČtěte recenzi MF DNES
|
Starší čtenáři se s Bílými slony vrátí o dvacet let zpátky a připomenou si absurditu doby. Ti mladší budou mít po jejich přečtení důvod ptát se rodičů, jak tenkrát žili, jestli měli taky strach, jak moc se mu poddali a proč se na maso stála fronta u pojízdných řeznictví a panenka byla jen podpultovým zbožím.Jak moc naši či vaši generaci komunismus pořád ovlivňuje?
Hodně. Osobně mám třeba velkou nedůvěru ke všem možným ideologiím a ideologizování. Jsem podezíravá nejen vůči politickým stranám, ale i nejrůznějším hnutím, třeba ekologickým či feministickým. To, že někdo proklamuje dobré úmysly, ještě mnoho neznamená. Znáte to s tou cestou do pekel. A jsem vlivem předchozí kolektivizace také dosti zavilá individualistka.
Kolik času ještě budeme potřebovat, abychom se s tím srovnali?
Jak je vidět, dvacet let je málo. Ale není divu, po padesáti letech nesvobody. Mojžíš vodil Židy po poušti čtyřicet let, než směli vstoupit do země zaslíbené. To nebylo zbůhdarma, ale proto, aby všichni, co v sobě měli zakódované předchozí otroctví, vymřeli. Tak ještě těch dvacet? Můj optimismus je jen mírný.
