K tomu se přidal v sobotu nad ránem výpadek elektřiny, naštěstí jen krátkodobý, a o pořadatele se pokoušel infarkt. Škodolibí jazykové tvrdili, že nevyzpytatelný předseda poroty Abbas Kiarostami, tající záhadné pozadí svého opožděného příjezdu, se opět na půl dne tajemně vytratil, aby aspoň dočasně uvolnil místečko v hledišti. „To je neuvěřitelné, vyvěsíme oznámení, že se nově zařazuje úplně neznámý film z nějaké Tramtárie, a za hodinu je vyprodáno, žasnou pokladní.
Stav hlasování o diváckou cenu deníku MF DNES |
1. Andělin popel |
2. Velké zvíře |
3. Pohár |
4. Dotek zla |
5. Magický Marciano |
Chodí se opravdu na všechno, a s každým dnem a dalším filmem mění diváci své favority. Mezi soutěžními snímky jen dočasně kraloval „alkoholický Aberdeen, vzápětí se sympatie přiklonily ke „gurmánskému francouzskému dílu V zajetí chuti. Jeho režisér Bernard Rapp vysvětlil, že přepis knihy záměrně zbavil „detektivního tajemství – zločinu, jímž se hrdina vymaní z otrockého, chorobného vztahu ke svému zaměstnavateli, kterému původně zprvu jen testoval vybrané pokrmy.
„Daleko tajemnější než onen zoufalý čin, jejž přiznáme hned na počátku, je zpětné zkoumání oné zvláštní vzájemné závislosti obou mužů, tvrdí Rapp, jenž na filmařinu „přestoupil z opačné strany bariéry, z novinářské profese, teprve v padesáti letech. „Změnit visačku na zádech bylo velmi těžké, bývalí kolegové mi to dávají znát, a těm novým zase musím i po dvou filmech dokazovat, že na členství v tomhle klubu mám, přiznal. V duchu Jeana Cocteaua prý „stále hledá své místo .
Francouze pak zase předstihl a příjemně překvapil americký soutěžní příspěvek Magický Marciano – příběh dítěte hledajícího pro svou osamělou maminku spolehlivého partnera totiž předkládal bez obvyklé sladkobolné sentimentality, naopak velmi realisticky včetně tragických prvků. „Režisér vycházel ze skutečného případu a citovému vydírání se opravdu vědomě bránil, potvrdil herec Jason Cairns, „já s tím ovšem už vůbec neměl problémy, protože moje postava rozhodně není moc sympatická.
Cairnsův hrdina totiž malého chlapce týrá, což herec vyřešil po svém: „Mladší bratr naší dětské hvězdy mi líčil, jak ho ten starší bije, no a já mu to pak při natáčení jakoby vrátil. Skutečnou hvězdou filmu je v roli matky Nastassja Kinská, s níž podle Cairnse není zrovna snadné pracovat, mnohem větší půtky však měli tvůrci filmu s producenty a distributory. „Tvrdý boj o míru nezávislosti jsme vyhráli vlastně díky tomu, že producentka onemocněla, nebyla ve formě a vzdala to, přiznal americký herec.
Jiná bitva – o diváka – čeká režiséra italského soutěžního díla Životy těch druhých, Michela Sordilla. „Návštěvnost italských kin je letos nejhorší za deset let, stýská si před srpnovou premiérou svého filmu, „ a domácí filmy, na rozdíl od amerických a nové módy diktované exotikou asijských kinematografií, italského diváka nezajímají. Jistý podíl na tom prý má televize – a právě stejnojmenný televizní pořad dal Sordillově filmu název i téma: „Přihlížíme v televizi osudům jiných lidí, jako bychom osudy vlastní už ani nežili. Kdo není na obrazovce, jako by neexistoval. Přesto však režisér nepovažuje televizi za „nižší umění než film – a jejich vzájemnou řevnivost by prý vědomě nepřiznal.
V italském snímku hraje Jerzy Stuhr, jenž současně režíroval sám sebe v polském příspěvku Velké zvíře, černobílé grotesce podle raného Kieslowského scénáře. Kvůli smrti svého otce dorazil Stuhr na festival až v noci na včerejšek, Velké zvíře však uvést stačil – a divácké sympatie se opět proměnily.