"Vzpomínám si, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl festival mnohem skromnější než teď, takový rodinný, více bezprostřední. Jako by pořadatelé byli rádi, že vůbec někdo přišel," vybavuje si počátky svého "působení u filmu". "Tehdy po mně nikdo nechtěl žádnou visačku, neměl jsem nic, chodil jsem na tiskovky a nikdo si mě nevšímal. Dnes by mě ale ochranka nepustila nikam. Pamatuji se, jak na počátku devadesátých let požadovala po režisérovi Menzelovi, který byl tehdy v porotě, třikrát jeho visačku a jak byl z toho vzteklý. To mi vadilo, i když na druhou stranu si myslím, že taková obrovská akce, kterou už festival je, se bez ochranky neobejde."
Dnešní tvář festivalu označuje Zábranský slovem "na úrovni" a pak přidává větu: "Je to takové 'hoch'."
Nechce však srovnávat, jaké ročníky se mu líbily více, jestli ty před více než třiceti lety, nebo ty současné. "Nemohu říct, zda se mi to tehdy líbilo více. Je to prostě jiné," vysvětluje.
Za třicet let si v Karlových Varech vybudoval slušnou pozici. Nemá problémy s akreditací, občas mu některý z pořadatelů dá tip na to, kde může potkat hvězdu, bez jejíž fotografie se "nemůže vrátit domů". Znají ho také lidé od filmu, které si fotí pravidelně.
"Třeba pan kameraman Ondříček si mě už velmi dobře pamatuje. Poprvé jsem ho fotil snad už v roce 1968," vybavuje si Zábranský. "Je to sympatický pán."
Pokaždé, když na Ondříčka zamíří objektiv, kameraman mu s pousmáním řekne: "Mě už máte!" I tak potom cvakne spoušť fotoaparátu.
 Odznaky MFF Karlovy Vary: 1988, 1990. |
