„Vnímám obrovskou zodpovědnost,“ říká jedenačtyřicetiletý Požár v prvním velkém rozhovoru, který poskytl MF DNES a iDNES.cz.
Nemáte z událostí posledních týdnů trochu zamotanou hlavu?
Zaměřuji se na priority ve Spartě. Ostatní věci si do hlavy nepouštím. Potřebuji být stoprocentně zkoncentrovaný, ne zamotaný. Musím být ve stavu, abych měl nadhled.
Hlas lidu se k vám nedostane?
Dostane, ale my uvnitř klubu máme nejlepší informace, musíme se rozhodovat na základě našeho přesvědčení.
Jak to dokážete odfiltrovat? Ve Spartě to úplně nejde, ne?
Když jsem sám, tak o všem hodně přemýšlím. Připravuji se, abych pak myšlenky dokázal přenášet na okolí v podobě, o které jsem přesvědčený, že je správná. Momentů, kdy jsem sám, teď sice moc není, ale o fotbale přemýšlím vlastně pořád.
Zmínil jste obrovskou zodpovědnost. Jste na ni připravený?
Ve fotbale jsem od dětství, fotbalový klub je moje přirozené prostředí. Už jsem si něco prožil – jako hráč, trenér mládeže, skaut nebo sportovní ředitel. Doufám, že jsem připravený a není na takový krok brzy.
„Už na podzim jsem byl nadřízený realizačního týmu. Byl jsem teď jediný, kdo to mohl vzít na sebe. Po sezoně jako hlavní trenér skončím.“ |
Ale musel jste vystoupit ze stínu. Co jsem slyšel, tak vás to moc netěší.
Přiznávám, že to není něco, co bych ke svému fotbalovému životu potřeboval. Chci fotbal dělat poctivě, pořádně, na sto procent. Ale medializaci své osoby jsem nikdy nevyhledával. Ve Spartě to bez toho nejde, což je samozřejmé. Byla to jedna z věcí, o které jsem hodně přemýšlel.
Můžete teď jít na pivo, aniž by s vámi lidé řešili Spartu?
Když budu chtít jít na pivo, tak na ně zajdu, ale zatím není prostor. I Vánoce jsem strávil na Spartě.
Co na to manželka a děti?
Manželka mě takhle už poznala, rodina se s mou prací naučila žít. Na běžné rodinné chvíle u nich nejsem, tak to, bohužel, je. Ale když přijedu domů, o fotbale se téměř nebavíme. Spíš zachytávám rodinné střípky, jsem rád, že děti mají své koníčky, své radosti. Do světa fotbalu je moc neberu.
Váš svět, to je hlavně Sparta, už odmalička, že?
Vyrůstal jsem v Praze na Jižním Městě, fotbal jsem začal hrát v šesti letech na Spartě. Ona mě spoluvychovala, prošel jsem tady všemi kategoriemi až do A-týmu. Dala mi hodně, naučil jsem se upřednostňovat cíle kolektivu před svými vlastními. To jsem si vzal do života. Ve Spartě jsem strávil 15 let v kuse, opouštěl jsem ji v 21 letech.
A za další čtyři roky jste musel kvůli zdravotnímu stavu ukončit kariéru. Jak jste se s tím srovnával?
Už to nešlo. Měl jsem omezení v tréninku a já byl typ hráče, který musel trénovat hodně. Měl jsem problémy se šlachami, zánártními kůstkami... Trápilo mě to, nebyl jsem na konec připravený, přišlo to ze dne na den. Obrovský zásah do života. Měl jsem odmalička rytmus: trénink, zápas, trénink, zápas. Nepřemýšlel jsem, jestli je to dobře, nebo špatně, prostě to byl přirozený stav. Najednou přišlo ráno – a nedělo se nic. Po čase mě fotbal zase vtáhl. Začal jsem trénovat, studovat, vnímat ho jinak. Přitom jsem před koncem aktivní kariéry neplánoval, že bych trénoval. Dokonce jsem to v tu chvíli absolutně vylučoval.
Nikdy jste nebyl extra poctivec a pracant, co se tréninků týče, že?
Byla jiná doba, víc jsme se u fotbalu bavili. Neříkám, že to bylo dobře, ale bylo to tak. Ve Spartě jsem hrál s Pavlem Nedvědem, který byl v tomhle tenkrát výjimečný. Dnešní generace je profesionálnější než my. Také díky tomu, že dostává správné podněty a informace.
Co byl vlastně vrchol vaší krátké kariéry?
Když jsem se objevil v kabině áčka Sparty, to byl splněný sen. Pak už to byla běžná kariéra.
„Sparta byla asi jediná, která mohla Tomáše Rosického vrátit do českého fotbalu. Věřím, že se na jaře objeví na trávnících.“ |
Ale zápas s AC Milán z roku 1995, který měl tehdy famózní mužstvo, jen tak přejít nemůžeme, ne?
To ano, to bylo výjimečné. Přijeli nabití: Maldini, Baresi, Desailly, Costacurta, na mě hrál George Weah, který v tom roce dostal Zlatý míč. V Itálii nám dal dva góly, v Praze jsme hráli 0:0. Když jsme teď hráli na San Siru proti Interu Milán, tak jsem si vzpomněl.
A co vzpomínky na doby s vaším bývalým švagrem Pavlem Horváthem? Ve své autobiografii o vás mluví jako „o věrném druhovi v boji proti pesimismu“.
Jeho si tedy nepamatuju v depresi. Pobavit jsme se uměli, znali jsme se už z mládeže Sparty. Moje bývalá manželka je sestra Pavlovy manželky, byli jsme švagři, vídali jsme se na všech rodinných sešlostech, na vánočních obědech. Psal mi i teď, když jsem byl jmenovaný sportovním ředitelem Sparty. Naše rodiny pořád fungují společně, vídáme se s bývalým tchánem, tchyní, se všemi, i Pavla beru stále jako rodinu.
Horváth je asistentem trenéra v Plzni, což je váš obrovský rival. Dáváte si před sebou pozor, co kdo říká?
Oba to cítíme, takže se o fotbale moc nebavíme, hledáme jiná témata. Ani jeden nemáme potřebu se ptát nebo si říkat, co se v klubu toho druhého děje.
Kdo je Tomáš PožárProfil Od šesti let hrál za Spartu, s níž má i jeden titul. Kvůli zraněním ukončil v roce 2001 kariéru – bylo mu 25 let. Hrál i za Jablonec a Teplice. Začal trénovat mládež, vystudoval nejvyšší trenérskou licenci. V Bohemians dělal sportovního ředitele, před rokem a půl přišel do Sparty na post šéfa skautingu. Během podzimu se z něj stal sportovní ředitel, a jelikož trenér David Holoubek nemá licenci, je Požár pro jarní část sezony zároveň i hlavním koučem Sparty. |
Pojďme ke Spartě. Vy jste tak dlouho sháněl trenéra, až jste se jím stal sám, protože dosavadní kouč David Holoubek nemá potřebnou licenci. Z čí hlavy tenhle nápad vzešel?
Avizovali jsme, že chceme přivést trenéra. Jednali jsme s Jindrou Trpišovským z Liberce i dalšími, ale situace se vyvíjela tak, že jsme závěr podzimu zvládli. Proto jsme chtěli zachovat předchozí model. To byl důvod mého jmenování, které dávalo logiku. Už na podzim jsem byl nadřízený realizačního týmu. Byl jsem teď jediný, kdo to mohl vzít na sebe. Dávalo nám to největší smysl. Došli jsme k tomu na základě diskuse s vedením. Tahle situace je diametrálně odlišná, než kdyby přišel trenér zvenčí. V každém případě je to řešení na půl roku. Po sezoně jako hlavní trenér skončím a budu se věnovat jen práci sportovního ředitele. Z našeho modelu je zcela patrné, že význam Davida Holoubka je velmi výrazný.
Zodpovědnost je ale plně na vás, ne? Nebo se o ni dělíte s Davidem Holoubkem?
Je plně na mně. A je to tak správné. Totéž jsem řekl i hráčům. Jsem zodpovědný za to, kdo v kabině sedí nebo stojí, ať už v jakékoliv roli.
Povedete tréninky, nebo na ně budete jen dohlížet?
Role máme jasně rozdělené, ale nebudeme je specifikovat směrem k veřejnosti.
Dřív jste byl šéfskaut Sparty a viděl jste až tři fotbaly denně. Nechybí vám to?
Když jsem chtěl pracovat do detailů, viděl jsem dva fotbaly denně, v přestupovém období tři. To je asi limitní čas, kdy se tomu můžete věnovat s plnou koncentrací. Hodně lidí si myslí, že se na fotbal může dívat pořád. To samozřejmě ano, ale pak vás to začne míjet v detailech a souvislostech. Pět nebo šest fotbalů denně je v takovém případě nesmysl. Teď zažívám obrovský rozdíl ve stylu práce.
Povídejte.
Role skauta byla jedna z nejzajímavějších činností, jakou jsem kdy dělal. Získal jsem spoustu informací, přehled o hráčích, ale nejen o nich. Především o specifikách a kultuře soutěží, o způsobu fotbalu v různých zemích, o transferové politice. Neumím dělat fotbal z kanceláře, ani to podle mě nejde. Jestli chcete správně reagovat, rozhodovat, musíte mít vlastní informace, ne jen doporučení. Než si něco myslet, je lepší to vědět. Přestože máme servis, abych potřebné informace dostával, chci být u finálního sledování a posoudit to sám. Pokud přivádíte hráče nebo chcete znát soupeře, chci to vidět opakovaně naživo.
Působíte dost klidně, rozvážně. Umíte se vůbec naštvat?
Mám rád nadhled, nejen ve fotbale. V něm jsou ale momenty, kdy je zapotřebí – a situace vás i strhne – důraz na slovo. Tón hlasu musí být vyšší. To k tomu patří. A patří to i ke mně. Rád mluvím věcně a v přátelském duchu, ale přijdou i okamžiky, kdy se musí dát najevo, že mám na něco jiný pohled a okolí to musí zaznamenat. Umím být přísný. Nedělím rozhodnutí na populární a nepopulární. Buď pomůžou týmu, nebo ne.
Když jste hrál, trápila vás častá zranění. Máte proto obdiv k Tomáši Rosickému, že ještě neskončil? Chápete ho, že se pořád vrací?
Mám pro něj obdiv i pochopení. Obdiv za to, jaký je to hráč – výjimečný, takový se tady nikdy nenarodil. Co se týče pochopení, to jde ruku v ruce. Sparta byla asi jediná, která mohla Tomáše vrátit do českého fotbalu. Myslím, že si to český fotbal zasloužil. Věřím, že se na jaře objeví na trávnících a ještě nám rozdá radost.
Počítáte s ním?
Hrozně bych si přál, aby hrál, to jednoznačně. S ním bychom najednou měli mnohem víc variant. Je to hráč, který dokáže zápas změnit a rozhodnout. A takových moc není. Ale může nastat i druhá varianta, že nebude tak brzo. Musíme být připraveni. Když budou všichni zdraví, máme tým, o kterém jsem přesvědčený, že může zvládnout všechny mety, jichž chceme dosáhnout.
Tedy titul a minimálně postup přes ruský Rostov v Evropské lize. Na lavičce budete vy i David Holoubek. Koho pak mají fanoušci vyvolávat?
Spartu. Spartu a hráče.
