Watch Dogs
Dan Jarocký - Ubisoft umí tvořit krásné a životem překypující světy. Ve výstavbě příběhu a napsání zajímavých postav už ale tak úspěšný nebývá. První Watch Dogs na tento častý problém výrazně doplatilo. V základu šlo o velmi dobrou hru, kterou v mých očích srazily na kolena až jednotlivé postavy v čele s Aidenem Pearcem. Hlavní postava nepomohla už tak plochému příběhu a místo toho z něj udělala ještě větší utrpení.
Vývojáři před vydáním popisovali Aidena Pearce jako netradičního temného antihrdinu. Ve výsledku jsme místo toho dostali nesympatického, pomstychtivého a nudného protagonistu, který se v příběhových sekvencích snažil hráčům zahrát na citovou notu, aby jen o pár okamžiků později převrátil vzhůru nohama půlku Chicaga. Vzhledem k obřímu rozpočtu a až neúměrně vysokým očekáváním, které hráči do prvních Watch Dogs vkládali, je těžko pochopitelné, že autoři nedokázali přinést alespoň trochu sympatickou ústřední postavu.
Duck Hunt
Jan Lysý - Nesympatické postavy nejsou (alespoň podle mého názoru) ve videohrách ničím výjimečným a za roky a roky hraní jsem jich poznal více než dost. Je tak docela těžké vybrat tu, která mi nejvíc lezla krkem, ale asi se přikloním k psovi z videohry Duck Hunt. Nepřišlo mi zrovna zábavné, když se vysmíval tomu, pokud jsem minul, a protože se mi to stávalo často, tak jsem měl chuť občas prohodit konzoli oknem, abych nemusel poslouchat posměšky toho otravného ořecha.
Wolfenstein: Youngblood
Petr Zelený - Obecně jsem při hraní her hodně tolerantní a pokud není vyloženě otravný protagonista, tak jsem v klidu. Jenže přesně otravnost hlavních hrdinek Jess a Soph je velkým problémem posledního Wolfensteinu. A Dante z restartu Devil May Cry se drží v těsném závěsu.
Emanuel Svoboda - Hanuš z Lipé z Kingdom Come.
Jan Srp - Aktuálně mám veliké trápení s hlavním hrdinou Star Wars Jedi: Fallen Order, kterého hraje americký herec Cameron Monaghan. Ne, není to proto, že je zrzavý, vlastně ani jednoznačně nedokážu pojmenovat, co mě v jeho laním obličeji tak irituje, ale nemůžu si pomoct. Přestože jsem se na hru moc těšil, už jsem ji pár dnů nezapnul. Snad to ještě zlomím, v pozdější fázi se prý zlepší...
Star Wars: Jedi Fallen Order
Wolfenstein: Youngblood
Pomyslnou trofej pro nejotravnější herní postavu tak rozdělím mezi dvojčata Blazkowitzovi z letošního dílu Wolfensteina Youngblood. Pokaždé, když tyhle pubertální slepice otevřely ústa, poléval mě stud za toho člověka, který je napsal a myslel si, že mluvit tímto způsobem je cool. Proti nim je i bratranec Roman z GTA s jeho věčným „Let’s go to bowling“ sympaťák roku.
Devil's Hunt
Jan Kouba - Chtěl jsem zvolat ClapTrap. Ten musel lézt na nervy snad každému, kdo hrál sérii Borderlands. ClapTrap je sice neuvěřitelně otravný, ale svým způsobem jsem si ho oblíbil, i když cesta k tomu byla dlouhá a trnitá. Zkusil jsem z paměti vylovit i nějakého toho záporáka, ale většina herních padouchů je, když nic jiného, aspoň charismatická nebo správně pokřivená. Takže nejméně sympatický je Desmond, hlavní hrdina nepříliš povedené bojovky Devil’s Hunt. Autoři se nejspíš snažili vykreslit ho jako oběť okolností, ale vůbec se jim to nepovedlo, a tak stvořili postavu, za kterou nemáte nutkání hrát, natož s ní prožívat její dobrodružství.
Final Fantasy XV: Episode Prompto
Jakub Žežule - Asi nejvíc jsem trpěl u Prompta v rozšíření Final Fantasy XV věnované této postavě. V základní hře byl ale ještě docela fajn. K srdci mi nepřirostla přicmrndávací nevýrazná trubka Vaan, jenž v příběhu FF XII hraje příliš pasivní roli. S láskou nevzpomínám ani na ,,sympatická” mord-dvojčata Jacoba a Evie v Assassin’s Creed: Syndicate anebo frackovitého Delsina z InFamous: Second Son.
InFamous: Second Son
Michael Mlynář - Nesympatických hrdinů jsem za ty roky hraní potkal mraky, takže těžko některého vypíchnout. A těžko si na nějakého toho nej vlastně vůbec vzpomenout, protože většinou mi krajně nesympatický připadá někdo, s kým jsem se potkal v poslední době, a ten tím pádem přebije ty předchozí. Takže takto z fleku mě napadá třeba sprejer z Infamous. Ten mi místy přišel vysloveně na pěsťovku. Zajímavé pak třeba je, že zatímco v prvním dílu Mirror’s Edge jsem měl Faith rád, v pokračování už to bylo spíš naopak. Ono obecně nemám ve hrách rád takové ty holky drsňačky. Připadají mi směšné.
Vedle toho taky vždycky rostu u všech různých namistrovaných borečků, jako byli například v dnes již předposledních Speedech. A na rozdíl od celého zbytku světa mi docela vadí i Mario. Po nějaké době hraní mi začne být nepříjemný jeho hlasový projev (pokud se to tak vůbec dá nazvat) i vizáž. A není to tím, že „infantilní Nintendo je pro děcka“, Yoshiho a Toady mám moc rád a ostatní postavičky mi nevadí, ale ten Mario mi zkrátka časem vždycky začne lézt na nervy.
