RECENZE: Wolfenstein: Youngblood aspiruje na titul herní zklamání roku

Legendární značka Wolfenstein se vydala novým směrem a snaží se nabídnou po všech stránkách komplexnější a náročnější zážitek. Namísto ryzí střílečky tu máme tentokrát spíše akční RPG. Problém je v tom, že kvůli tomu Wolfenstein přišel o podstatnou část svého kouzla a v novém žánru patří maximálně k šedému průměru.

Švédští Machinegames před pěti lety dokonale ukázali, jak má vypadat správný restart pomalu upadající značky. Jejich New Order precizně zkombinoval tradiční střílečku s moderními prvky a výsledek přilákal jak pamětníky, tak i mladé hráče. Předloňské pokračování New Colossus sice nabídlo úplně to samé, i tak to však stačilo k tomu, aby si od našich čtenářů odneslo ocenění za nejlepší hru roku 2017.

Na první pohled vypadá vše stejně jako minule, ovšem hraje se to úplně jinak.

Ačkoli jsou pozitivní ohlasy kritiky milé, mnohem důležitější je však pro vydavatele ekonomická stránka věci. Wolfenstein si na sebe sice vydělal, ale ve srovnání s jinými velikými tituly dneška spíše jen paběrkuje. A tak musely přijít změny.

Více než co jiného Youngblood působí jako experiment, na kterém si vývojáři zkouší, jak by se z této značky dalo vyždímat více peněz.

Na první pohled to tak přitom ještě nevypadá. Největší novinkou se zdá být možnost odehrát celou příběhovou kampaň v kooperaci s kamarádem. Jde tedy samozřejmě hrát i sólo, kdy druhou postavu ovládá umělá inteligence, v tom případě se ovšem připravíte o to nejlepší, co hra nabízí. Youngblood totiž není „New Colossus pro dva,“ funguje na úplně jiných principech.

Youngblood sází na kooperaci dvou hráčů a RPG prvky. To první se mu daří, to druhé ne.

Na místo klasické jednorázové střílečky udělali autoři spíše akční RPG. Pryč je ten uspokojivý pocit ze střelby, místo toho již jen protivníkům ubíráme hit pointy v závislosti na aktuálních statistikách hráčovy postavy. Dochází tak k absurdním situacím, kdy řadového nepřítele trefíte dvakrát do hlavy, ale on stále nepadne, protože je na vyšším levelu než vy.

Sice to jde proti dosavadnímu vyznění série, ale budiž, kdyby si vývojáři občas nezkoušeli nové věci, asi bychom dodnes hráli Pong a létali s raketkou zleva doprava. Ostatně takové The Division 2, Borderlands nebo Destiny fungují na podobném principu, a jaké to jsou pecky

V hlavní roli tentokrát není B. J. Blazkowitz, ale jeho dvě dcery Jess a Sophia.

Problém je, že všechny výše zmíněné tituly jsou na něco podobného designovány od začátku a nabízejí spoustu komplexních mechanik. Sbírání stále lepšího a lepšího vybavení, otevřený svět, nekonečnou řadu vedlejších nepovinných misí, týmovou spolupráci více hráčů. Wolfenstein nemá z výše uvedeného nic, jde o v podstatě stejnou hru jako minule, jen s tím, že nepřátelé toho vydrží daleko více a některé mapy budete muset prolézat opakovaně. A tak není divu, že to prostě nefunguje.

Youngblood je nesmírně stereotypní hrou, ve které stále dokola děláte to samé. Procházíte opakovaně stejné mapy, bojujete proti stejným nepřátelům, kteří se generují na stále stejných místech, používáte stále stejné zbraně. A to se prostě rychle omrzí.

Pocit ze střelby už není tak dobrý jako dříve. Nepřátelé toho vydrží zbytečně moc.

Jasně, i v předchozích dílech šlo jen o to jedno, ale díky neustálým změnám prostředí a povedenému příběhu si to člověk až tak neuvědomoval. Vždy tu bylo něco, co ho táhlo dál. Tady ne. Příběh je tu jen, aby se neřeklo, prostředí se prakticky vůbec nemění. 

Čímž tedy nechci říct, že by byly úrovně navržené špatně, naopak. Na poměry žánru jsou nezvykle složité a nabízejí spoustu odboček a ukrytých lokací. Ostatně ne nadarmo na hře pracovali i Arkane Studios, autoři z mého pohledu nejpovedenějšího levelu všech dob. Jenže, k čemu je do detailů propracované prostředí, když vás zde k průzkumu kromě sbírání v podstatě zbytečné herní měny prakticky nic nemotivuje? Tolik potřebné zkušenosti získáte jen za zabíjení nepřátel.

Poprvé v historii nehrajeme za samotného B. J. Blazkowitze, ale za jeho dvě dcery, které po něm pátrají v nacisty okupované Paříži. Změna hlavních hrdinů je dobrý nápad, bohužel však obě děvčata nejsou příliš sympatická. Lépe řečeno, až se někdy bude dělat žebříček nejotravnějších herních postav, mají holky vítězství prakticky jisté. Z tohoto hlediska je asi vítané, že byl příběh upozaděný, a na rozdíl od minulého dílu jsou filmové animace spíše sporadické.

Po technické stránce je vše v naprostém pořádku, grafika si drží své unikátní retro kouzlo, navíc lítá na plné detaily i na průměrných sestavách. Umělá inteligence je jako již tradičně mizerná, ale to k žánru tak nějak patří. Opravdu to vadí jen ve chvílích, když se nějakého přešlapu dopustí vaše virtuální spolubojovnice, znovu tak musím zopakovat, že tento Wolfenstein by se měl opravdu hrát ve dvou.

Nejlepší však bude nehrát ho vůbec. Existuje tolik jiných, lepších her stejného žánru, ve kterých se dají utopit stovky hodin. Nevidím jediný důvod, proč trávit čas u tohoto nepovedeného kočkopsa a utrácet za něj peníze.