O víkendu se ve fotbalové lize hrubky gólmanů nevídaně sešly, soupeřům přihrály body hned třikrát.
Hečovi ze Slovácka propadla v utkání proti Slavii Jurečkova rána z pětadvaceti metrů, pak ještě nešikovně vyrobil penaltu.
Olomoucký Macík s hlavou nahoře nekoukal na míč, přihrávka stopera Beneše mu komicky projela mezi nohama a doklouzala do brány: bezpracný gól pro Pardubice.
A Janáček z Českých Budějovic? Jeho nezákrok daroval tři body jinak těžce utlumeným sparťanům. Slabá střela Birmančeviče na suché trávě lehce poskočila, holohlavý gólman ji chtěl chytat do koše, ale balon mu proplul pod rukama do sítě. Uf! To se jen tak nevidí.
„Je mi kolegů líto, protože se umím vžít do jejich pocitů. Chtějí vyhrát, pochytat každou střelu, pomoct. A pak odcházejí do kabiny s tím, že tým potopili,“ má pochopení Martin Vaniak, bývalý reprezentační gólman. „Víte, kolik strašidelných gólů jsem dostal sám? Za 440 ligových zápasů prostě chyby přijít musí. Ovšem dneska si na ně nikdo nevzpomene, protože se připomínají hlavně moje nejlepší výkony, kdy jsem byl neprůstřelný.“
Je fakt, že role brankářů je někdy krajně nevděčná. Na jejich chyby je nejvíc vidět, nejvíc se rozmazávají, v posledních letech navíc záznam každého kiksu hned letí do světa díky sociálním sítím. Těžký život.
Č. Budějovice - Sparta 0:1, vydřená výhra mistra, gól daroval brankář |
Ale do gólmanů se šilo odjakživa, vždycky byli první na ráně. Brazilec Barbosa, který osudně pokazil finále mistrovství světa 1950 proti Uruguayi, by mohl vyprávět: celá země ho zavrhla, odstěhoval se na venkov, dožil v chudobě a zapomnění. Třem smolařům víkendu jistě nic takového nehrozí, ale...
„I já mám jeden příběh z fotbalového pravěku,“ usměje se Vaniak. „Hráli jsme s Olomoucí v Budějovicích a večer před zápasem jsem měl schůzku se zástupci Uhlsportu, což byla firma, která mi dodávala rukavice. Trenér Brückner seděl v hotelu opodál a všechno tiše pozoroval. Druhý den jsem dostal gól ze třiceti metrů, prostě jsem zachrápal a balon mi prošel skrz dlaně. Další den hodnocení, Brückner si vzal slovo a rovnou na mě: Si vyřizuješ nové rukavice, ale já bych takovou střelu chytil v palčácích!“
Problém pro dnešní gólmany tkví v tom, že moderní fotbal a jeho zběsilé tempo je nutí přemýšlet dopředu. Nohama hrají častěji než rukama, což dřív nebylo zvykem. Proto se může stát, že už když na ně balon letí, bleskne jim hlavou: Kam rozehraju?
A jakmile se přestanou na setinu soustředit, průšvih je na obzoru.
„Na to doplatil třeba Macík. Když mu Beneš vracel balon, už přemýšlel, co udělá dál. Koukal kolem sebe, spoluhráči na něj gestikulovali, jemu se střetly myšlenky a úplně zapomněl na míč,“ tuší Vaniak.
Slovácko vs. pražská „S“ 1:3. Celé jaro dostáváme laciné góly, zoufá Svědík |
Případ Heča?
„Prvotřídní gólman, který zaváhání umí vrátit i s úroky, ale taky před sebou potřebuje tým, který jede,“ myslí si Vaniak. „Současné Slovácko je ovšem bez šťávy, a když ani brankář nepomůže, je to špatné.“
A Janáček?
„Chybami člověk roste. Učíte se ve dvaceti i ve čtyřiceti. A když se učíte správně, neměla by se vám taková věc stát podruhé.“
Jenže riskování při rozehrávce, které spousta trenérů vyžaduje, k chybám svádí. Nejen tělo, ale i hlava je neustále v zápřahu, brankáři potřebují nonstop skenovat prostor kolem sebe, vnímat postavení i pohyb spoluhráčů i soupeřů. Není čas ztrácet čas.
Napadlo by vás, že tím, kdo je jako první začal nutit do častější hry nohama, byl jeden z těch, kdo je nejvíc trápili? Johan Cruyff, nizozemský bohém s geniálním fotbalovým myšlením, coby trenér Barcelony už v 80. letech žádal, aby muži v rukavicích dokonale ovládali míč a pomáhali s výstavbou hry. Říkával: „Pro mě je gólman prvním z útočících hráčů.“
Ale asi vždycky bude platit, že mezi tyčemi stojí hlavně proto, aby něco pochytal. A ať udělá chybu z jakéhokoli důvodu, bývá pod palbou. Jako tři víkendoví nešťastníci.