Musím říct, že DogMan je slušná emocionální nálož. To byl ale asi váš cíl?
Ano, ale možná to souvisí i s vaší citlivostí. Všichni máme v životě nějaké bolesti: smrt rodičů, smrt domácího mazlíčka, rozchod, ztrátu práce... A pak vidíme na plátně někoho, kdo také trpí – a okamžitě si jeho bolest spojíme s tou svou. Hypersenzitivnější diváci se dokonce často do filmových příběhů úplně vžívají.
I vy?
Já taky. Kouzlo podle mě tkví v tom, že bolest, kterou ve vás film otevře, se nakonec proměňuje v sílu. Zůstane s vámi. Vždyť i DogMan nakonec přece není vůbec depresivní. Naopak.
Já už točil s chobotnicemi i delfíny, mě nic nerozhodí. Se psem je to jednoduché.
