O úmrtí z pověření rodiny informoval advokát Filip Wágner.
Zdeněk Mácal pochází z Brna, kde se 8. ledna 1936 narodil. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a Českou filharmonií.
Zlom v jeho životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy emigroval. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř 30 let „ztratil“, protože pro minulý režim byl tabu.
Do vlasti se jako umělec vrátil v roce 1996. Když tehdy poprvé po osmadvaceti letech stanul na Pražském jaru znovu před dirigentským pultíkem filharmoniků v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací. Svým nadšením a nasazením chtěl oslovit i Českou filharmonii (ČF). Šéfdirigentem nejprestižnějšího českého tělesa se stal v roce 2003. „Společně dobývat nejvyšší hudební cíle“ se snažili čtyři roky, v září 2007 se Mácal nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, v ČF se „často cítil spíše jako host než jako šéf“. „Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí,“ konstatoval Mácal.
Dirigent, který v pečlivé práci s orchestrem navazoval na české dirigentské veličiny Václava Talicha či Karla Ančerla, přesto něco z plánů uskutečnil. V začátcích se doma i v zahraničí mluvilo dokonce o „znovuzrození“ filharmonie, kdy se orchestr zklidnil a společné úsilí bylo znát i na novém zvuku tělesa.
A na orchestr jako takový Mácal ani přes svůj předčasný odchod nezanevřel. „Můj osobní pocit je, že Česká filharmonie se mnou hraje vždycky dobře,“ svěřil se jednou. A tvrdil stále, že ČF je fantastický orchestr a má ohromný potenciál. Rád se k filharmonii vracel a pořád mu na ní záleželo.
Vedle ČF pak obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož byl obdivovatelem.
 |
Hudební geny podědil brněnský rodák Mácal po svém otci. Od patnácti let hrál v jeho jazzbandu i dirigoval. V kapele se naučil improvizaci a řemeslu, což uplatnil i u orchestrů. Svůj životní sen - dirigování - začal naplňovat na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.
Zlom v jeho životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy Mácal nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk Varšavské smlouvy a emigroval. Se dvěma kufry, manželkou a osmiletou dcerou odešel do západního Německa. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř 30 let „ztratil“.
Ačkoli musel začínat znovu, snažil se dělat hudbu tak jako předtím, říkal. Štěstí i osud mu přály. Po odchodu do ciziny dostal pozvání k Berlínské filharmonii, které odstartovalo jeho úspěšné působení v Německu, poskytlo v začátcích finanční zajištění a přineslo další umělecké příležitosti. V Německu si také pořídil svůj první mercedes. Jeho záliba v rychlých autech pak vzrostla v Americe, kde měl čtyři cadillaky.
Když roztáhnu ruce
V zahraničí působil Mácal také v Nizozemsku, Švýcarsku a od roku 1982 především v USA. Za svou kariéru byl například hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a šéfdirigentem Sydneyského symfonického orchestru. V letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup Symfonického orchestru New Jersey, s nímž nahrál téměř celé Dvořákovo symfonické dílo. Spolupracoval se spoustou špičkových orchestrů čtyř světadílů, s předními operními domy. Podílel se na realizaci nesčetných zvukových záznamů.
V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, Mácal neúnavně prosazoval českou hudbu. Považoval to přímo za povinnost každého českého dirigenta. A sám se ke svému češství všude hrdě hlásil. Hektický život a cestování po světě miloval, se svou ženou se nesčetněkrát stěhoval.
Za dirigentským pultíkem se Mácal podle svých slov cítil tak skvěle, že zapomínal na okolní svět a byl blízko bohu a svým oblíbeným skladatelům: „Když roztáhnu na koncertu ruce, ztratím se. Jsem mezi nebem a zemí. Nevnímám publikum, jsem tak blízko bohu, Brahmsovi a Mahlerovi. Úplně blízko. Každý večer hledím být jim co nejblíže,“ svěřil se v rozhovoru s ČTK Mácal. Jediné, co jej prý mohlo při interpretaci zarmoutit, byla i sebemenší chyba. Publiku chtěl přinášet takové prožitky, které mají trvalou hodnotu.
Stále jej fascinovalo, že může vést a směrovat sto lidí v orchestru tak, aby společně dýchali. „Jestli zítra umřu, můj život byl naplněn do posledního momentu. Já jsem prožil tolik obrovských, nezapomenutelných okamžiků, za které jsem nesmírně rád. Splnilo se mi to, co jsem si v mládí snil. Je to požehnání,“ vyznal se před 13 lety v rozhovoru s ČTK.
