Setkáváme se u kočičího útulku Pražského spolu ochránců zvířat. Kolikrát v životě jste dal šanci nalezencům?
Náš kočičák je také nalezenec. Ještě dokonce od taťky. Kdysi našli někde na kraji lesa opuštěná koťátka a jako kapela Olympic si je rozebrali. Vlastík je s námi pořád, už je to starší pán, ale je tu furt. Kočky to mají trošku delší než pejsci, zaplaťpánbůh. Pejska s mašlí kolem krku nám dala ségra k Vánocům. Také je z útulku. Nalezencům jsme doma dali šanci dvakrát, ale spíš mám pocit, že ty kočky k nám vždycky zkrátka přišly, samy si nás našly a zůstaly už u nás.
Je pro vás kontakt se zvířetem perfektní antistresovou aktivitou?
Přesně, jak to říkáte. Od toho ty zvířata jsou, kolikrát jsou lepší než lidi (smích). Je to i o tom mazlení. Říká se pes, přítel člověka, asi to tak je. Já mám zvířata rád, rád na ně koukám a říkám si „vy jste fakt živý a nejste na baterky?“ Ta stvoření mě fascinují. A myslím si, že v každé domácnosti by mělo být nějaké zvířátko.
Když se jdete projít, ať už po psím nebo kočičím útulku, a vidíte tam ty nešťastníky bez majitele, chcete si je všechny odnést domů?
Z návštěv útulků mám smíšené pocity. V kočičím teď budu popravdě poprvé, ale byl jsem v psím útulku a je to zajímavá zkušenost. Co to se mnou dělá? Určitě to ve mně vyvolává takové pocity, že bych těm pejskům přál spokojenější život.
Dominik Roubínek a Milan Peroutka uzavřeli na konci června registrované partnerství (2023).
Před kamerou se scházíme po delší době, u vás v životě proběhly krásné změny, jako například svatba s Dominikem Roubínkem. Co dalšího se u vás změnilo?
Víte co? Včera jsem zrovna viděl po dlouhé době jednu kamarádku a říkala, že to je neskutečné, co všechno nám ten rok přinesl. Vlastně má pravdu, ale zároveň to tak nějak beru všechno přirozeně. Nechal jsem vše tak trochu i na osudu a ten mi v tom zřejmě pomohl. Teď jsem opravdu moc spokojenej, pracovně i soukromě. S Dominikem spolupracujeme v mé práci, kterou já hodně žiju. Asi by to ani jinak nešlo. Ale on má navíc přesně ty vlastnosti, které já nemám a pomáhá mi vždycky toho rozlítaného umělce trošku postavit nohama na zem a pojmenovat tu realitu. Takže v tom nám to taky super klape. Doufám, že budeme dál vytvářet společně krásný věci.
Vaše „vyoutování“ bylo směrem k fanouškům velice vstřícné. Jak to reflektujete? Přijali to tak?
Tak reflektuji to absolutně nádherně. Díky tomu, že máme sociální sítě, jsem měl možnost se tam vyjádřit tak, jak jsem chtěl. Aniž bych se bál, že to někdo překroutí. To se pak třeba mohlo dít, ale to zásadní jsem si řekl na těch Instagramech. Někde psali, že jsem si postěžoval na to, že to vlastně bylo strašně těžký v dnešní době. To vůbec neříkám. Já si myslím, že naopak ta doba je k tomu čím dál vstřícnější, až mě to možná samotného překvapilo. Nejtěžší na tom bylo přijmout to a pojmenovat to sám v sobě. A ta veřejnost, jak každý vlastně řeší coming out, kde se vlastně bere střet s tou veřejností, tak to je až druhý krok. Ale ten první, ten těžší a ten zásadní je ten vnitřní, ten tvůj.
Neboj, zvládneme to, oznámila mi mamka, že táta umřel, vzpomíná Peroutka |
A ten přišel u vás kdy?
V momentě, kdy jsem potkal toho správného člověka. Člověk si je pak o to jistější tím vším, že to je přesně tak, jak to má být. A pak už je to v podstatě docela jednoduché. Co se týká práce, kde mě někdo samozřejmě lámal, že to nebude úplně praktické nebo vhodné, nebo že by to někdo nemusel přijmout... Dobře, tak tyto obavy se nenaplnily. Já mám naopak pocit, že mi to vyčistilo vzduch ve vztazích a to i v kamarádských. A i když by někdo mohl říct, že to je vlastně úplně jedno, jak to máš v soukromí. Ale ty tím zkrátka projevíš nějakou důvěru k těm lidem, nějak se jim otevřeš a oni to ocení. Takže já mám mezi holkama i klukama vlastně jen dobré zpětné vazby. Určitě to tedy není nic, čeho bych nějak litoval. Ani by to nemělo smysl,. Protože já jsem, kdo jsem a pokud se to někomu líbí, tak o to víc si samozřejmě toho vážím.
Mezi vaše blízké kamarádky patří zpěvačka Anička Slováčková. Jak se vás dotkla ta šílená zpráva, že se jí po letech vrátila rakovina?
Víte co, pořád na to myslím. Pořád si říkám „Ty jo, bude to těžký“. Nedával jsem jí nějaké veřejný vyjádření do komentářů na Instagramu. Protože vím, že my jsme si to všechno řekli osobně. Chvíli před tím oznámením měla křest své nové desky, ke kterému jí gratuluji, protože je s tím samozřejmě strašně moc práce. Já to vím, co všechno ta Anča pro to dělá a jak tím strašně žije.
Pokud někdo třeba říká, že je teď vhodný okamžik, kdy by měla zpomalit, tak já jsem naprosto přesvědčenej, že naopak ta práce a ten úspěch v té práci jí dává smysl a je to zároveň její největší motor. Ta podpora, která teď přichází, je bezpochyby správná a určitě jí hodně pomůže. Ale ve výsledku je to její tělo, které se s tím musí poprat. A nezbývá, než jí v držet palce. Já jsem tady samozřejmě pro ni a ona to moc dobře ví.
