Poprvé jsem s vámi dělala rozhovor před deseti lety, kdy jste byl začínající zpěvák kapely Perutě. Jak moc jste se od té doby změnil?
Tehdy jsem byl ještě kluk. Tedy byl jsem dospělý, ale duší stále malý chlapeček, který strašně toužil zpívat. Měl jsem za sebou první dva videoklipy. Asi můžeme prozradit, že jste dělala v časopisu Bravo. Jsem upřímně šťastný, že jsem tuto éru ještě zažil a mohl v tomto legendárním časopise být. Se svými dvěma sourozenci jsme nejvíc vyhledávali rubriku láska, sex a něžnosti. Byl jsem zkrátka jeho velký fanda, a když jsem se v něm objevil, splnil se mi sen. Ale zpět k vaší otázce – mám pocit, že se mi práci, o níž jsem před deseti lety spíš jen snil, daří vykonávat na plný úvazek a jsem šťastný. Jestli bych mohl dát svému mladšímu „já“ i ostatním lidem jednu radu, zněla by: věřte si. Všichni dáváme mnoho energie do pochyb. To je v pořádku, ale musejí mít své hranice. Člověk se musí občas vykašlat na to, co si myslí ostatní. Může nás to zpomalovat. Každý máme co nabídnout.
Pochopitelně to lidi zajímalo, jako je obecně zajímá soukromí známých tváří. To je v pořádku, je to lidské, ale bulvár se nezdráhá si i něco vymyslet. Báli jsme se, kam až jsou schopni zajít.
