Každé jaro se ve stanicích pro handicapovaná zvířata se rozdrnčí telefony. „S dětmi jsme našli opuštěného kolouška,“ volají lidé. „Ležel v trávě úplně sám, bez maminky… Určitě ji srazilo auto, roztrhali ji psi nebo ji zastřelil zlý myslivec!“
„A co jste s ním udělali?“ ptají se odborníci, i když odpověď znají už předem. „Odnesli jsme ho chudáčka domů ke kamnům a zkoušeli krmit sladkým mlékem z lahve s dudlíkem. Jenže on nic nepapá a bojíme se, že umře. Přijedete si pro něj?“ Samozvaní „pečovatelé“ netuší, že koloucha, zajíčka nebo další mládě svou hloupostí nejspíš odsoudili k smrti. Vůbec totiž nebylo opuštěné – jeho matka byla někde poblíž.
Slovo „krutost“ příroda nezná. I sebepodivnější chování má nějakou skrytou funkci a význam.
