Pokud patříte ke starším ročníkům, možná si ještě vzpomenete na to, jak se před lety musely před přípravou luštěninového oběda ručně probírat sáčky fazolí nebo čočky. Občas se totiž v balení dalo narazit na kamínek. Když jste ho přehlédli, mohl vás snadno připravit o chuť k jídlu i zubní plombu. Kameny zkrátka na talíř nepatří. V čínské provincii Chu-pej a dalších východních regionech Číny to ovšem vidí jinak.
Ohlazené říční kamínky velikosti hrubozrnného štěrku jsou tu ústředním prvkem tradičního pokrmu zvaného suodiu. Na kámen náhodně nalezený v jídle si kuchaři v tomto případě určitě nestěžujte, protože od něj nic moc jiného než misku kamení nedostanete. Pro přesnost se hodí ještě doplnit, že kamení je rozpálené a pikantně dochucené.
V tom totiž spočívá kouzlo suodiu.
Sochařova kamenná gastronomie |
Zrozeno z bídy, stvořeno k chuti
Z povrchu kamínků, pro jejich horkost obvykle nabíraných hůlkami, máte pozřít jen šťávu, která je pokrývá. Kameny jsou jen nositelem oné laskominy. Poté, co je vysrknete, olíznete nebo ocumláte, je máte buď vrátit zpět na okraj misky, nebo vyplivnout na zem, případně do řeky – etika správného stolování se liší podle regionu.
U řeky se totiž tahle specialita v pradávnu zrodila. Ne z poptávky po vybrané chuti, ale jako řešení ryzího hladu. Rybáři se totiž do vesnic ne vždy vraceli s bohatým úlovkem, a tak se často museli spokojit jen s říčním štěrkem, který převařili v hrnci. Výsledná sedlina kolem kameniva v sobě nesla kromě jiných pachutí i chuť rybiny. Byla to vlastně taková přísně veganská verze rybího pokrmu.
Extrémní gastronomie: mrtvá oliheň utíká z talíře |
Ideu s vařenými (a také pečenými a smaženými) kamínky pak dále rozpracovávali lidé na pobřeží. Kamenný základ receptů jim pomáhal, když nebylo co k jídlu, respektive když se dostávalo jen dochucujících složek bez hlavního chodu. Říční kameny v sobě jistou chuť už nesly, daly se osolit, opepřit, mohla se k nim přidat nadrobno nakrájená zelenina, a tím se ve výsledku vytvořila kýžená plná miska jídla. K ocumlávání a vyplivování.
Po formální stránce to prý pocit hladu zahánělo spolehlivě. Období pokrmů suodiu, v překladu to skutečně znamená „ochutnej a zahoď“, bylo kromě časů nedostatku spojeno i s epizodami dešťů a horka, kdy bylo kvůli plísním velmi obtížné skladovat hodnotnější potraviny. Postupně se pak z kamenů na talíři stala libůstka, která už plně rozvíjela motiv chuti.
Vpravdě dietní pokrm
V této variaci na českou pohádkovou „sekyrkovou“ polévku se kameny připravovaly na způsob ústřic, škeblí či ryb. U pokrmu, který dnes ve verzi pouličních prodavačů občerstvení přijde na přibližně šedesát korun půlkilové porce, jsou důležité hlavně dvě věci. Kromě nezbytné spousty koření pak to, aby kameny byly „čerstvé“. Tedy aby skutečně pocházely z říčního dna a nebyly vyloveny před dlouhou dobou. Mohly by tím ztratit svou chuť.
Při chystání suodiu se kameny osmaží na tuku, ať už sádle, nebo rostlinném oleji, přidá se trocha česneku, chilli, zázvoru, někdy kuchaři přidávají také šalotku, cibuli, mrkev, zelí, papriku a další zeleninu, nechybí ani různé sójové či rybí fermentované omáčky, celé se to nakonec dochutí solí, černým pepřem a čerstvými chilli papričkami.
Suodiu může být hustší nebo v tekutém formátu polévky, ale bez pořádné porce kamenů, které pokrmu dodávají váhu, to nejde. Navíc si je můžete nechat jako suvenýr, vzpomínku na exotické jídlo, z jehož masivní porce nikdy nepřiberete.
Jen pozor na to, abyste se nenechali příliš unést chutí a nezačali kousat. Suodiu může i bolet.
Riskantní a pro zdraví závadná je konzumace této speciality především z hygienických důvodů. Vodní breberky, vajíčka, motolice a bezobratlé, kteří se s kameny přenesou na pánev, vařící olej možná zahubí. Ale chemické znečištění, přítomné ve všech čínských řekách, v každé porci nejspíš zůstane. K nezapomenutelné chuti pravého suodiu to však dnes zřejmě prostě patří.
