Křičí „Střílejte!“, „Co jste to za lidi?!“, nebo něco úplně jiného? Má na sobě montérky, pyžamo, či snad vězeňský mundúr? A je to slovenský vdovec, maďarský demonstrant, nebo český mladík? Kdo ho fotil? Kolem ikonického snímku ze sovětské invaze panovalo po jeho vzniku tolik nejasností, že trvalo víc než dvacet let, než se vysvětlily alespoň ty hlavní.
Poté, co v noci na 21. srpna 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, se pozornost západního světa upřela zejména na Prahu a českou část společného státu. Ale i Bratislavu zaplnily „spřátelené“ tanky. Stejně jako Češi, ani Slováci nechápali, co tam ruští vojáci pohledávají a před čím je zachraňují. Nervy nadranc měl tou dobou také instalatér Emil Gallo.
Čtyřiačtyřicetiletý otec čtyř dětí předčasně pochoval manželku a na péči o rodinu zůstal sám. Těžko říct, co se mu honilo hlavou a kam měl právě namířeno. Když však onoho rána procházel bratislavským Šafárikovým náměstím a uviděl hlavně tanků, před jednu z nich se postavil, rozhrnul si pruhovanou košili a něco vojákům vzkázal.
Pak odešel a o svém činu se nikdy nezmínil ani svým nejbližším. Nebýt pohotového fotografa, o jeho odvaze by se nejspíš nikdo nedozvěděl. Devětadvacetiletý fotoreportér deníku Smena Ladislav Bielik však byl na svém místě a emotivní okamžik zachytil. Ostatně z redakce to měl jen pár kroků.
Zřejmě vytáhla deštník, voják samopal. Další zbytečná oběť okupace |
„Najednou jsme na Starém městě uslyšeli rachot tanků. Okamžitě jsme se seběhli k oknu a napjatě sledovali, co se děje. Můj kolega a fotograf Laco Bielik už z okna redakce udělal první snímky. Nejznámější, jenž ho proslavil, samozřejmě vznikl venku na ulici, kam potom vyběhl,“ zavzpomínal pro portál Plus Jeden deň jeho tehdejší nadřízený, šéfredaktor Smeny Slavo Kalný.
Fotografie s názvem Muž s odhalenou hrudí před okupačním tankem se rozletěla do světa a brzy se zařadila po bok nejvýznamnějších snímků dvacátého století. „Myslím, že se pohnutý osud pana Galla v maximální možné míře vyobrazil právě na této fotografii. Vykřičel tam nejen svůj odpor k okupaci, ale všechno, co ve svém životě zažil a co se mu stalo,“ míní fotografův syn Peter Bielik, který pro iDNES.cz popsal osud slavné fotky.
 |
Ta se mimo jiné dostala do prestižního výběru World Press Photo a i s popiskem „Naše mládež za Dubčeka“ ji už pár dní po invazi otiskli třeba v americkém deníku The New York Times. Z Emila Galla se tam však stal student, kterého nakonec Sověti zabili.
Ostatní média zase momentku zasazovala do Prahy či do Budapešti z roku 1956, kdy Maďaři povstali proti komunistům. A ještě v roce 1995 se tato chyba objevila také v české učebnici. Nemluvě o Gallově oděvu, ze kterého bylo tu pyžamo, tu oblečení vězňů z koncentračních táborů. Mediální tichá pošta se vymkla kontrole a Bielik ani vedení Smeny už ji nedokázali znovu získat.
„Parazit“ Peter Stefan Lutz
Za hranice východního bloku snímek vyvezl západoněmecký student Peter Stefan Lutz. Ten využil panujících zmatků i faktu, že redakce Smeny neuvedla Bielikovo jméno přímo pod fotku, a začal ji vydávat za svou. Dokonce ji prodal německé agentuře DPA, přestože nemohl nabídnout nic víc než jedno vydání novin. Nikomu nepřekáželo, že neměl originální negativy. Absurdní, že?
„Asi to tehdy nekontrolovali a zřejmě jim na tom příliš nezáleželo. Nejspíš jim řekl, že kryje autora. Už byl totiž známý příběh pana Josefa Koudelky, který z obavy před pronásledováním své rodiny nezveřejňoval své jméno,“ vypráví Bielik mladší s tím, že ubohý novinový výstřižek pak média retušovala a dál upravovala, aby ho vůbec mohla použít.
Živelné šíření fotky zaznamenal už Bielik starší, teprve jeho potomci však tuto nespravedlnost začali řešit a po pádu režimu agenturu DPA zažalovali. „Na náš první dopis nám velmi arogantně odepsali, že ‚v čase, v prostoru a v obsahu tu fotku získali...‘“ vzpomíná fotografův syn. „Soud trval skoro sedm let, téměř mě přivedl na mizinu, ale nakonec jsme vyhráli,“ vyzdvihuje.
Jakpak se jmenuješ, ptal se jí Masaryk. Holčička ze známky dodnes žije v USA |
Zásadní roli v tom sehrály zmíněné negativy. Bielikovi je po třech dnech hledání našli ve sklepě ve zplesnivělém kufru, který si Peter brával na pionýrský tábor. „Hned v prvních dnech po sametové revoluci, kolem 20. listopadu, k nám přišel otcův kamarád a říkal, že otec by nikdy ty negativy nezničil, že je určitě někam schoval. Máma byla přesvědčená, že je zničil, protože ho o to prosila. Bála se, že se najdou a budou z toho problémy,“ líčí.
V soudní síni pak pozůstalí po slovenském fotografovi dokázali, že mezi ním a německou agenturou nebyla nikdy podepsána žádná smlouva. Lutz ke snímku nedržel žádná práva – a přesto za něj celá léta neoprávněně pobíral tantiémy. „Dosáhli jsme vrácení honorářů, ale jen od jistého období,“ vysvětluje Bielik s tím, že let 1968 až 1997 se rozsudek netýká.
Udivuje ho přitom přístup agentury k muži, který podvedl i ji. „Pobíral honoráře, všechny si je nechal a DPA je to úplně jedno. Ani po letech to nijak nekomentuje a dokonce se ani nesnaží získat od něj své peníze zpět,“ diví se Bielik. Pro samotného Lutze, který u soudu vystupoval jako svědek, nemá fotografův syn jediného vlídného slova.
„Neuměl bych v jeho přítomnosti zůstat v klidu po tom všem, co udělal. S honoráři, které měl, by náš život i za socialismu vypadal úplně jinak. Nechci tvrdit, že by můj otec nezemřel v osmdesátém čtvrtém při výkonu svého povolání, ale jeho jméno a profesionalita by byly určitě známější bez tohoto parazita, této svině, která to prostě ukradla, přivlastnila si a odmítla uvést otcovo jméno. Podle mě přitom určitě věděl, kdo je autor,“ říká rázně.
Výsadkáři u Zdi nářků. Moment izraelského triumfu fotografovi znárodnili |
Odmítá také verzi některých slovenských médií, že redakce Smeny fotku vydala záměrně nepodepsanou, aby Bielika ochránila před odplatou okupantů. „Bylo to mimořádné vydání, vyrábělo se po bytech, protože redakci už obsadili Rusové. Ale tiráž je jasně uvedená, tak jako v každém jiném vydání. Jinak by ani nebylo platné. Tehdy se jen tiráž nedělala tak podrobná jako dnes, jméno autora se nepsalo pod každou fotku. Pan Lutz to sice může použít jako argument, ale opět bude jen směšný,“ přisadil si Bielik.
Navíc, Muž s odhalenou hrudí před okupačním tankem by se podle něj prosadil i bez Lutzova nehezkého přičinění. Noviny se do zahraničí dostaly i jinými kanály a síla fotky je zřejmá. „Kdyby ji do DPA donesl – řádně – někdo jiný, stalo by se jen to, že by tam bylo zaregistrované jméno Ladislav Bielik a všechny honoráře by pak dostával on,“ zdůrazňuje.
Soudní peripetie se nicméně táhly dál. „Na Slovensku jsme se soudili s Novým časem, který tehdy patřil do skupiny Ringier. Jejich právníci šli až k Ústavnímu soudu, kde obhajovali své domnělé právo fotografii zveřejnit bezplatně a bez jména autora. Odkazovali se na šíření informací, no úplné nehoráznosti. K žalobě jsme tehdy připojili rozsudek z Německa, což jsme asi neměli dělat, protože protistrana automaticky převzala argumentaci DPA a začala tvrdit úplně to samé co oni,“ popisuje Bielik.
Podle DPA – a následně Nového času – by prý fotku dokázal pořídit kdokoliv. „To je absolutní dehonestace otcovy profesionality. On byl profesionální fotograf a ten záběr si našel, čekal na něj. Ale jejich argumentace byla, že se vlastně jedná o reportážní fotku, která nenese nějaký větší obsah nebo nějaké poselství. Rád bych viděl někoho, kdo by se jednak v takové situaci postavil na takové místo a pak skutečně vyfotil tento rozhodující moment,“ kritizuje Bielik.
Konec pasti na turisty. V Berlíně chtějí předělat Checkpoint Charlie |
Ani spor se slovenskými novinami však nebyl poslední. Ten skončil až letos. A zase se odehrával v Německu, konkrétně v Berlíně. Tamní Mauermuseum vyprávějící u známého Checkpointu Charlie příběh Berlínské zdi si dílo Ladislava Bielika rovněž přivlastnilo. „Na každé jedné vstupence, kterých se prodá i deset tisíc denně, byla naše fotografie. Měli ji tam vystavenou v nadživotní velikosti, měli ji ve svých katalozích, dokonce i na kartičkách pexesa. Jedou tam totální ‚monkey business‘, neplatí daně a tak dále,“ říká jeho syn.
Také soud s manželkou zesnulého zakladatele muzea Bielikovi nakonec vyhráli. „O našich soudních procesech už na Slovensku vyšla diplomová práce, která je hodnotí z hlediska autorských práv,“ komentuje to Peter Bielik.
Tragédie zasáhly obě rodiny
Oba hrdiny našeho příběhu nakonec potkala tragická smrt. Instalatér Gallo si v roce 1971 vzal život. Jak později vyprávěla jeho dcera, doma se o dění z osmašedesátého nebavili. Snímek v novinách sice zahlédla už během invaze a otce na něm poznala, ale nikdy se ho na něj nezeptala. Veřejně pak jeho identitu prozradila až s pádem režimu, kdy deník Smena požádal čtenáře o pomoc s hledáním muže z Bielikova nejznámějšího snímku.
Otec se podle Emílie Gogové do politiky nemíchal. Nebyl ani v KSČ, s rodinou však náhodou žil v témže domě jako jedna z hlavních postav pražského jara Alexander Dubček. A ironií osudu ve stejné ulici bydlel i hlavní československý záporák té doby – jeden ze signatářů takzvaného zvacího dopisu Vasil Biľak. Ústřední výbor KSS byl rovněž nedaleko.
V době, kdy Gallovo jméno vyplulo na povrch, už byl po smrti i Ladislav Bielik, který se tak nikdy nedozvěděl, koho to tehdy v osmašedesátém vyfotil. Fotky z prvních dnů invaze ho nicméně brzy stály místo i kariéru. Místo reportáží najednou fotil děti ve školce. „Nikdy vám neřekli důvod. Prostě jste přestali dostávat práci, najednou vás začali pérovat třeba za to, že máte nepořádek v archivu, že jste přišli o pět minut později. Takto ho začali vyštípávat a postupně ho vyštvali ze všech možných redakcí,“ říká jeho syn.
Sověti vztyčení vlajky nad Reichstagem sehráli, posloužil jim k tomu ubrus |
Na otázku, co si myslí o „přátelské pomoci“ z 21. srpna, prý otec odpověděl, že je to nepřátelská pomoc a že ji odsuzuje. „Později jsme našli jeho výuční list, podle kterého se připravoval na práci topiče. To bylo tehdy mezi disidenty populární zaměstnání. Ale nakonec se dal na svobodné povolání, což bylo možné i za socialismu. A byl tak šikovný, že i fotkami malých dětí si dokázal vydělat pěkné peníze. Pamatuji si, jak nás fotil na plovárně nebo ve škole. Jedna fotka byla asi za pět korun,“ pokračuje Bielik.
K fotkám si otec přibral ještě plakáty, třeba pro motoristické závody v Maďarsku, a po nocích na nich s kamarádem pracoval. „Chtěli to mít perfektní a když zapomněli na nějakou tu přehlásku, kterých je v maďarštině plno, dodělávali ji pak ještě celou noc tuší,“ vzpomíná Bielik. Právě během jednoho závodu u Budapešti otce v roce 1984 srazil vůz, který vyletěl ze silnice.
Bielik zdůrazňuje, že se otec svého jména u zveřejněných děl nechtěl vzdát, a tak odmítal i přátelské nabídky na vydávání fotek pod pseudonymem. „Pracoval třeba pro sdružení invalidů, které vyrábělo malé křišťálové věci. Fotil je a já jsem mu s tím pomáhal. Neměl to lehké. Byli i takoví šéfredaktoři nebo bývalí přátelé, kteří přešli na druhou stranu, když ho zahlédli,“ dodává. Stejně jako rodiče, i on se později stal novinářem.
Rusové v Bratislavě udělali taktickou chybu
Když se Bielik ohlíží za otcovým dílem a přemýšlí, proč se právě Gallo stojící před hlavní tanku tak proslavil, odpoví, že někteří fotografii přirovnávají k souboji Davida a Goliáše. Neozbrojený muž se proti tanku postavil vlastním tělem. „A ani ne hlavou, ale hrudí. On té hlavni ukazuje srdce. ‚Můžeš mít dvacet tun a silné řeči, ale proti člověku ani tak nic nezmůžeš,‘ vyjadřuje tím,“ míní a připomíná, že Rusové udělali v Bratislavě taktickou chybu.
„Prý se nad ní rozčiloval i Brežněv, když viděl záběry tanků v úzkých ulicích,“ říká Bielik a odkazuje na další fotku svého otce. Ta zachycuje muže s kočárkem, jak prochází kolem dlouhé sovětské kolony. „Na Obchodní ulici stálo asi osmadvacet tanků, což jsou rovnou dva Molotovovy koktejly – jeden na začátku a jeden na konci. Hořela by celá ulice. Od Rusů to byla velká chyba, ale oni nenarazili na žádný odpor, a tak postupovali dál do centra,“ pokračuje s tím, že už se pak vojáci nestihli ani otočit.
„Najednou se ocitli mezi davy lidí a nevěděli, co mají dělat. Proto jsou ty fotky tak výjimečné, protože se lidé k tankům dostali velmi blízko. Rusové je ani svou hrubou silou nedokázali zastrašit. Lidé po tancích chodili, bouchali jim na poklopy a vysvětlovali vojákům, že se tu žádná kontrarevoluce neděje,“ říká Bielik a upozorňuje, že v Bratislavě později okupanti zabili několik lidí. A třeba v Košicích podle něj Slováci házeli po tancích cihly a málem zlynčovali ženu, jež se Rusy vydala přivítat.
Sovětská okupace zkrátka zasáhla celé Československo. „Pro mě jsou otcovy fotografie vzácné proto, že můžeme zkoumat slovenskou duši a slovenský postoj. Když jsme pořádali konferenci o osmašedesátém, byli tu i historici z Česka. A opravdu mě trochu zamrzelo, jak mluvili o nenásilném odporu a úplně opomenuli oběti ze Slovenska. Ale je chybou nás Slováků, že se o tom mluví málo, že to nemáme zdokumentované. Toto je bohužel symptomatické pro většinu našich historických postav a událostí,“ uzavírá Bielik.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Po ráně proudem visel ze stožáru, kamarád mu „polibkem“ vdechl život Babiš mu dal pusu a stvořil guru Máru. Moc fajn gesto, vzpomíná Prchal „A ženy čekají.“ Fotka návratu zajatců ze SSSR mu zajistila skvělou kariéru |
