Před válkou běžně fotografoval kriminalitu a sport, redakce časopisu Life ho však v roce 1942 vyslala na Novou Guineu, aby pokrýval americké tažení Pacifikem. Zaměstnavateli po příjezdu hlásil, že registruje tak málo akce, že je připraven skončit a otevřít si stánek s buráky. A skutečně, někteří ostatní fotografové se vrátili domů, tehdy jednatřicetiletý George Strock ale setrval.
Akce se nakonec skutečně dočkal. Během bojů v Bismarckově moři ho jeho snaha „přenést diváka do scény“ málem připravila o život, a to hned dvakrát. Fotografoval i bitvu u domorodých vesnic Buna a Gona, jež si vyžádala životy více než tři tisíc amerických a australských vojáků. Právě tam vznikl jeho nejznámější snímek.
Američané se v roce 1942 už oklepali z útoku na Pearl Harbor a v bitvě u Midwaye zasadili Japoncům první těžkou porážku. Japonci si ovšem v září vytvořili předmostí na severním pobřeží Nové Guiney a chystali se postupovat na Port Moresby na jižním pobřeží tropického ostrova.
Kontrola přístavu byla pro obě strany klíčová. Pokud by ho Japonci dobyli, jejich letadla by se nebezpečně přiblížila k Austrálii. Spojenci proto překročili pohoří ve vnitrozemí Nové Guiney a provedli letecké výsadky na severním pobřeží. Koncem listopadu se začali přibližovat k vesnici Buna.
„Musím přiznat, že je to těžká práce a také poněkud nebezpečná. Ale mám pocit, že se mi nic nestane, a zatím mám pravdu,“ napsal Strock v dopise ze 17. prosince nadřízenému fotoeditorovi Wilsonu Hicksovi a vylíčil tropické podmínky, v jakých musí pracovat.
„Prší skoro každou noc, oblečení jsme měli mokré skoro celý týden. Boty jsou také promočené, ale je jen malá příležitost si je sundat kvůli možnosti nočního náletu. Spíme v přilbě,“ popsal. Jindy zase šéfovi sdělil, že se snažil vykoupat, voda ale příliš páchla mrtvolami.
Pláž červů
Hned zkraje roku 1943 se Strockovi podařilo zachytit snímek, který porušil pravidla americké vizuální kultury. Během bitvy u vesnice Buna spatřil tři mrtvé americké vojáky ležící na písečné pláži. Později si vysloužila přízvisko Maggot Beach, tedy pláž červů, právě kvůli vysokému počtu mrtvol, na nichž hodoval hmyz.
Muže v přilbách a uniformách omývaly slabé vlny. Končetiny vojáka v popředí z části pohřbil písek. Identitu a příběhy obětí fotograf neznal, jejich mrtvoly nebylo možné spálit kvůli intenzivním bojům. Strockovi i jeho šéfovi bylo jasné, že brutální výjev by měl spatřit světlo světa.
Na Havaji to Američané nečekali a před útokem Japonců dělali botu za botou |
Cesta ke zveřejnění snímku byla ještě velmi trnitá. Měsíce od jeho pořízení a návratu Strocka z Nové Guiney editoři časopisu zaměřeného na fotožurnalistiku museli tlačit na vojenské cenzory, aby publikaci umožnili.
Cenzura totiž v dobách druhé světové války bránila veřejnost před explicitními výjevy krveprolití, které by mohly Američany demoralizovat. I někteří členové vlády se obávali, že Američané si na válku, jejíž výsledek v roce 1943 ještě ani zdaleka nebyl jasný, začínají pomalu zvykat. Cenzurní úřad proto otištění Strockovy fotky zastavil.
Až do Bílého domu
Zveřejnění šokujícího snímku si jako svoji osobní misi vytyčil válečný zpravodaj Cal Whipple, který postupně apeloval u všech možných šarží. „Prošel jsem od armádního kapitána přes majora, plukovníka až po generála, dokud jsem neskončil v kanceláři asistenta ministra letectva, který rozhodl: ‚Tohle musí jít do Bílého domu‘,“ uvedl po letech v rodinných vzpomínkách.
Pětadvacetiletému novináři se nakonec cenzuru Pentagonu skutečně podařilo napadnout. Otázka otištění Strockovy fotografie se dostala až k samotnému prezidentovi USA Franklinu D. Rooseveltovi, který zákaz zrušil s pochopením, že podobné snímky by mohly odhodlání Američanů posílit.
Krajina posetá mrtvolami. Hrůzná fotka z Krymu se vedení SSSR nehodila |
V čísle časopisu Life z 20. září 1943, v němž se Strockova fotografie objevila poprvé a kde jí byla věnována celá strana, redakce čtenáře přesvědčila, že podobné výjevy je nutné ukazovat.
„Myslíme si, že podobné snímky Američanů, kteří padli v boji, by měly být příležitostně otištěny. Úkolem mužů, jako je Strock, je přiblížit nám válku, abychom my, kteří jsme ve vzdálenosti tisíce kilometrů od nebezpečí a pachu smrti, věděli, co je v sázce,“ napsali redaktoři v úvodníku čísla.
Fotografie šokovala a vzbuzovala kontroverzi. Ačkoli žádný z padlých vojáků na ní nebyl k poznání, strohé zobrazení nehybnosti smrti přineslo dosud nevídanou perspektivu války. Novináři tvrdili, že fotografie pomůže pochopit daň za vítězství. Někteří čtenáři zase list napadali z „morbidní senzacechtivosti“.
Fotka zlepšila prodej válečných dluhopisů, negativně však ovlivnila nábor do armády. Její vliv byl nepochybný. V průběhu let se pak stala klasikou válečné fotografie.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Po ráně proudem visel ze stožáru, kamarád mu „polibkem“ vdechl život Babiš mu dal pusu a stvořil guru Máru. Moc fajn gesto, vzpomíná Prchal „A ženy čekají.“ Fotka návratu zajatců ze SSSR mu zajistila skvělou kariéru Unavený Einstein jazyk vyplázl po večírku. Pak fotku posílal coby blahopřání Viděla jsem svou smrt. Röntgen manželce prosvítil ruku, paprsky X ji zděsily |
