„Po Pearl Harboru asi každý kluk v mém věku chtěl do války,“ vzpomínal loni v prosinci pro web pjstar.com jednadevadesátiletý Harold Berg.
„Byli jsme naštvaní na Japonce za to, že zabíjí naše námořníky, vojáky a mariňáky. Možná, že to není politicky korektní, ale já jsem chtěl bojovat proti Japoncům,“ ohlédl se Berg za dobou, kdy narukoval k námořní pěchotě.
Na Gaudalcanalu se vylodil v roce 1943, tedy až poté, co hlavní fáze bitvy skončila a Američané dobyli strategické letiště na severu ostrova. Džungle však byla stále plná Japonců. Berga zařadili k Marine Raiders, elitní jednotce vytvořené podle vzoru britských commandos, která měla za úkol „vyčistit“ ostrov od nepřátel.
Berg si z války v Pacifiku odnesl zranění, japonský voják ho bodl bajonetem do nohy. Vysloužil si za to Purpurové srdce.
„Snažili jsme se dostat poručíka zpátky na pláž a mysleli jsme si, že ten japonský voják je mrtvý. No, po tomhle jsme ho zastřelili,“ konstatuje Berg, která prošel i bitvami na Guamu, Saipanu či Okinawě.
Jedním z žijících veteránů bitvy je i John McCarthy.
„S Guadalcanalem se nedá nic srovnávat. Byly to čtyři měsíce naprostého pekla,“ vzpomínal loni v listopadu pro web idahopress.com rodák z New Yorku, který k námořní pěchotě narukoval ve věku 17 let.
„Neuplynul jediný den, kdy bychom nebyli bombardováni a ostřelováni z japonských letadel a lodí... Šli po nás 24 hodin denně,“ líčil muž, který během bitvy kvůli neustálým přesunům, nedostatku jídla a nemocem shodil čtyřicet kilo.
Harold Berg, který se po konci války živil jako pojišťovák v Illinois, je dnes jedním z posledních žijících veteránů bitvy o Guadalcanal. Na konci července se na bílé pláže tichomořského ostrova vrátil, aby zavzpomínal a uctil památku padlých kamarádů. K ostrovu při příležitosti 75. výročí bitvy dorazil také americký torpédoborec USS Barry, který se zúčastní vzpomínkových ceremonií.
Dobové záběry z bitvy o Guadalcanal:
Nepotopitelná letadlová loď
Půl roku trvající bitva o Guadalcanal byla jednou z klíčových epizod druhé světové války. Po střetnutí, jež si na obou stranách vyžádalo tisíce mrtvých vojáků, převzali v Pacifiku strategickou iniciativu Američané. Japonci se z Gaudalcanalu stáhli v únoru 1943, svůj boj ale rozhodně nevzdali, trvalo ještě dalšího dva a půl roku, než císařství kapitulovalo.
Invaze na hornatý ostrov spolu s předchozí porážkou japonského loďstva u Midway v červnu 1942 ukázaly, že Spojené státy jsou devět měsíců po překvapivém napadení Pearl Harboru připraveny bojovat až do úplného vítězství. Jejich lidské a zejména materiální zdroje výrazně převyšovaly možnosti země vycházejícího slunce, která mohla doufat jen v to, že USA ztratí elán. Jak se ale ukázalo právě na Guadalcanalu, Američané jej měli v zásobě dostatek.
Na Guadalcanalu přišel o psí známku, po letech se k němu vrátila |
V plánech japonského velení měl ostrov, ležící 1 700 kilometrů severovýchodně od Austrálie, sehrát roli jakési nepotopitelné letadlové lodě. O velkou část těch opravdových Japonci přišli u Midwaye. Letecká základna budovaná od jara 1942 na Guadalcanalu mohla mimo jiné narušit námořní spojení mezi Spojenými státy a Austrálií a Novým Zélandem. Zdejší letiště se mělo stát domovem pro více než stovku japonských stíhaček a bombardérů určených také k podpoře plánované ofenzivu na Fidži a Novou Kaledonii.
Operace Watchtower
Americké velení proto vypracovalo plán s označením Watchtower, jehož scénář se začal naplňovat ráno 7. srpna 1942, kdy se na Guadalcanalu a přilehlých ostrůvcích vylodila námořní pěchota. Zatímco na ostrovech Tulagi, Gavutu a Tanambogo, kde byla základna hydroplánů a další vybavení sloužící námořnictvu, kladlo 900 obránců houževnatý odpor (a téměř všichni zahynuli), útok na Guadalcanalu byl překvapivě úspěšný a 8. srpna odpoledne Američané obsadili ještě nedokončené letiště.
Japonci se stáhli do husté džungle, odkud během následujících měsíců podnikali opakované pokusy dobýt letiště, pojmenované po pilotovi americké námořní pěchoty Loftonu Hendersonovi, který zahynul u Midwaye. Obě strany také postupně posilovaly své jednotky na ostrově, celkem se během bojů na ostrově vystřídalo na 60 000 amerických a zhruba 36 000 japonských vojáků. Zatímco Američané díky převaze ve vzduchu mohli dopravovat muže i zásoby přes den, Japoncům zbývala jen noc.
Japonští vojáci v bojích o Guadalcanal. Obraz japonského malíře Keniči Nakamury (1895 až 1967).
Pokusy císařského námořnictva použít k zásobování ostrova pomalé nákladní lodě totiž skončily jejich potopením, a tak Japoncům nezbývalo, než vojáky na Guadalcanal dopravovat na palubách rychlejších válečných lodí. Takzvaný Tokijský expres, tvořený hlavně torpédoborci, ovšem pod rouškou noci zvládl na ostrov dovézt jen muže a lehčí výzbroj. Japonci navíc podcenili nejen odhodlání, ale i sílu amerických sil, námořních pěšáků bylo na Guadalcanalu dvakrát víc, než si mysleli.
Urputné boje se kromě pevniny vedly také v přilehlých vodách. V sérii několika velkých bitev se loďstva obou stran snažila zejména zabránit protivníkovi v zásobování jeho pozemních vojsk. Přestože japonské námořnictvo, jehož hladinové loďstvo výrazně převyšovalo možnosti Američanů (kteří ale na tom byli lépe co se týče letadlových lodí), zaznamenalo několik úspěchů, začalo být v polovině listopadu 1943 zřejmé, že v klíčové otázce přísunu posil na ostrov není schopno držet s Američany krok.
Koncem roku proto začalo japonské velení připravovat evakuaci svých vojáků. V průběhu ledna 1943 se v rámci operace Ki podařilo odvést z ostrova více než 10 000 japonských bojovníků, kteří měli to štěstí, že je nezabila kulka nepřítele ani epidemie tropických nemocí. Američané ovšem zvýšenou aktivitu nepřátelských plavidel mylně považovali za přípravu k další ofenzívě. O to větší bylo jejich překvapení, když počátkem února zjistili, že na ostrově zůstali sami.
Guadalcanal, Šalamounovy ostrovy
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
