Sedmého srpna 1942 zahájila americká armáda první obojživelnou operaci druhé světové války. Jejím cílem byl ostrov Guadalcanal, důležitá křižovatka pro zásobování spojeneckých jednotek v Tichomoří. Japonci ostrov ovládli a stavěli na něm letiště. USA chtěly zabránit tomu, aby si Japonsko z ostrova udělalo základu, a téměř vybudované letiště obsadily.
Japonsko se ale se ztrátou nehodlalo smířit a rychlá akce přerostla v únavnou sérii bitev námořních, pozemních a v podstatě nepřetržitý sled bitev leteckých, ve kterých se Japonci snažili získat obsazené Hendersonovo letiště zpět.
Letečtí stíhači v bojiČlánek vznikl ve spolupráci s Českou televizí, která uvedla na obrazovky dokumentární cyklus Letečtí stíhači v boji. Ten za pomoci počítačových simulací a efektní grafiky oživil letecké souboje konfliktů 20. století
|
Americké námořnictvo prodloužilo přistávací dráhu ze 790 na 1 160 m a zpevnilo ji ocelovými deskami. Za dva týdny na něj přemístilo 19 stíhaček F4F Wildcat a 12 bombardérů SBD Dauntless. Malé letiště s pouhými 43 piloty a členy personálu mělo uhájit ostrov před japonskou ofenzivou.
Pobyt na ostrově byl ale nesnadný nejen kvůli neustálým bitvám. „Ten ostrov byl prokletý krví nasáklý kus země zamořený mouchami a špínou, po kterém bylo kvůli nevybuchlé munici nebezpečné se jen procházet,“ vzpomíná bývalý pilot wildcatu James Swett. Letci stáli proti přesile a trpěli nedostatkem zásob. Navíc měli nevýhody i ve vzduchu.
Mitsubishi A6M3 Zero
F4F-4 Wildcat (Grumman Aircraft)
Stíhačky F4F Wildcat byly ve srovnání s japonskými zery neobratné. John Smith, sedmadvacetiletý velitel americké jednotky na Hendersonově letišti, ale zdůrazňoval: „Musíte využít svou silnou stránku proti slabině nepřítele!“
Sám šel svým svěřencům příkladem. Během osmi dnů na ostrově dosáhl pěti sestřelů, nyní si na své hlídce připsal šestý a hned se chystá na svůj sedmý. Vyhlédl si zero letící asi o 600 metrů pod ním, převrátil se na záda a stočil dolů. Tak vzniklo pozitivní přetížení místo negativního a on si mohl dovolit strmější a rychlejší klesání.
Let vyrovnal až za zerem a čtyřsekundovou dávkou ze svých šesti 12,7mm kulometů posílá zero k zemi. V tu chvíli se ale dostal do střetu se třetím nepřátelským stíhačem. Ten se k němu blíží přímo čelem, sečtené rychlosti se blíží k 1 000 km/h. „Je to „hra na zbabělce“ ve vysoké rychlosti. Nikdo nechce uhnout první, protože ten, kdo uhne, se automaticky octne v defenzivě,“ vysvětluje Cooper. „Zbraně se zaměřují ve směru letu, jde tedy o čelní střet.“ Zero zahajuje palbu ze svého 20mm kanonu, odpovídají mu kulomety wildcatu.
Právě v čelním střetu Smith využije svou přesilu - jeho letoun je lépe vyzbrojen i pancéřován. Stroj japonského protivníka exploduje. Přímý střet byla oblíbená taktika pilotů wildcatů - tento letoun byl nejen dobře pancéřován, ale jeho takzvaně „samosvorné“ nádrže byly potaženy pryží, takže se dokázaly kolem menších průstřelů uzavřít.
A tak se wildcaty vyhýbaly klasickým leteckým soubojům, ve kterých byly proti obratným zerům v nevýhodě, a místo toho drtily Japonce ve frontálních útocích, byla-li k tomu příležitost.
Den a noc
Američtí piloti sice ve dne japonským „zatápěli“, ale na noční lety nebyli vybaveni. To Japonci dovedli noční boj k dokonalosti už ve 30. letech, a vzlétali tak i v naprosté tmě. „Během bitvy o Guadalcanal se nadvláda nad mořem střídala každých dvanáct hodin. Američané měli převahu za denního světla, ale po každém západu slunce opanovalo vody kolem ostrova japonské námořnictvo,“ vysvětluje historik Richard Frank.
Především díky noční převaze dokázali Japonci na ostrov během měsíce dopravit přes 20 tisíc mužů, kteří pak bojovali proti 23 tisícům Američanů. Spojenecké síly postupovaly hornatým ostrovem jen pomalu. Japonci proti nim podnikali rozsáhlé protiútoky, podporované leteckým a námořním bombardováním.
Ještě hůře na tom bylo americké letiště. Vyžadovalo neustálé opravy, stejně jako technika, která pobyt v tropech špatně snášela. Stejně jako piloti, které sužovaly nemoci i špatná strava.
Nováček leteckým esem
Piloti se nakonec dočkali vystřídání. John Smith odjel z Guadalcanalu s 19 sestřely a Medailí cti. Nováčci, kteří jeho muže vystřídali, naopak přijížděli s čistými konty. Jako například jednadvacetiletý poručík Jefferson DeBlanc: „Na stíhačce, ve které jsem měl bojovat proti Japoncům, jsem měl nalétáno méně než deset hodin,“ vybavuje si. Rychlokurz leteckého boje měl dostat až od Japonců.
Při své první misi vedl DeBlanc letku osmi wildcatů, které doprovázely 12 střemhlavých bombardérů SBD Dauntless. Jejich cílem byl konvoj japonských zásobovacích lodí. „Na lodě se útočilo co nejdále od ostrova,“ vysvětluje Cooper, proč se piloti chtěli s kořistí setkat 400 km od břehu. „Pokud by byla akce neúspěšná, pořád by bylo dost času vrátit se na základnu, doplnit palivo a munici a zaútočit znovu.“
Už po vzletu se objevily problémy. Dva wildcaty hlásily problémy s motory a žádaly o návrat a také DeBlancův stroj byl poškozen - unikalo mu palivo. DeBlanc se ale obrátit nehodlal: „Zvedl jsem mikrofon a řekl: ‚Podívejte, potřebujeme tam každou hlaveň. Musíme ty kluky ochránit, jinak budou mít velké ztráty. Zpátky to nezvládnu, pošlete tam někoho, kdo by hledal malý gumový člun, protože v něm budu sedět. A budou tam i žraloci, tak si pospěšte.‘ Víc jsem neřekl.“
Když bombardéry dorazily nad cílovou oblast a hledaly své cíle, zčistajasna se na ně shora snesly dva japonské hydroplány F1M Pete. DeBlanc a jeho číslo dvě se snášejí obloukem dolů a hodlají jim útok překazit. Přiblížení zezadu k hydroplánu ale není jen tak - v hydroplánu sedí kromě pilota také střelec s kulometem směřovaným proti směru letu.
DeBlanc tedy musí co nejobratněji kličkovat, aby se pohyblivému kulometu ráže 7,7 mm vyhnul. Přitom si najde i prostor pro vlastní palbu. Jeden hydroplán se mu povedlo zneškodnit a vrhl se na druhý: „Dávka zasáhla Japonce přímo do středu letadla, které se vzňalo... a nakonec explodovalo.“
Obě americká letadla vystoupala zpět do doprovodné pozice. Vtom piloti zahlédli skupinu přibližujících se Japonců ve stíhačkách Nakadžima Ki-43 Oskar.
Nepřátelé jsou zcela koncentrovaní na cíl - americké bombardéry - a wildcatů si vůbec nevšimnou. DeBlanc se zespoda přibližuje k formaci a pálí po veliteli oskarů. Poškodí jej, ale oskar přesto uniká. Zato velitelova dvojka, která se odpojí z formace, se stane DeBlancovým snadným cílem.
Třetí sestřel, téměř žádné palivo. Ale DeBlanc se na základnu nevrátil: „Měl jsem za úkol chránit bombardéry. Nejsem žádný hrdina, ale musel bych žít se svým svědomím, kdybych neudělal, co jsem měl. Kdybych zanedbal své povinnosti.“
Na velké přemýšlení není čas. Bombardéry ochránil, protože oskary se vrhli po něm a jeho parťákovi. Američané, kteří jsou v početní nevýhodě, se instinktivně uchylují ke klasickému obrannému manévru – překřižovanému letu. „Letouny si střídavě vyměňují místa a nutí nepřítele vybrat si jeden z nich. A jakmile tak učiní, stane se zranitelným ze strany toho druhého,“ líčí Cooper manévr vyvinutý veliteli Jimmym Thachem a Jamesem Flatleym.
Manévr vycházel, ale Feliton, DeBlancův kolega, přehnal jeden z oblouků, a dostal se tak do hledáčku jednoho z pronásledovatelů. S poškozeným motorem uniká díky široké levotočivé zatáčce. DeBlanc přišel o krytí. Když už je na jeho šesté hodině hbitý oskar, snáší se mu na pomoc jeho další kolega, Američan Jim Seacrest, dosud chránící bombardéry. Seacrest prolétl přímo nad DeBlancovou kabinou. Riskantní kousek zabral a oskar se dal před lépe pancéřovaným wildcatem na ústup. DeBlanc se najednou ocitl sám.
„Řekl jsem si: ‚A dost. Letím domů.‘ Nechápal jsem, proč vlastně ještě bojuju, vždyť to byla jistá smrt. Otočil jsem to a na plný plyn vyrazil směrem k domovu, bez ohledu na stav paliva.“ Stmívalo se a on se snažil vystoupat co nejvýše. Přitom spatřil další dva rychle se přibližující oskary.
Aby je odlákal od bombardérů, jde s nimi do souboje. Jak jinak než čelního. „Stoupal jsem proti jejich pozvolnému střemhlavému letu. Když mne piloti uviděli, střemhlavý let vystupňovali. Ještě přitahuju a tisknu spoušť. Zasáhl jsem ho, jak prudce klesali. Odletěl mu motor a ještě rotující prosvištěl kolem mě. Něco takového jsem nikdy neviděl. Proletěl jsem troskami přede mnou, slyšel jsem, jak mi narážejí do vrtule a do křídel. Ale nic se mi nestalo, pořád jsem svůj stroj ovládal a motor pořád běžel.
Druhý oskar ale zaútočil naplno. „Musel mě považovat za mrtvého muže, kterého snadno smete z oblohy. Když se na mě vrhl, oba jsme klesali směrem k hladině moře. Věděl jsem, že mi zbývá jediná věc. Letět rovně jsem nemohl, protože byl rychlejší. Přejít do stoupání jsem nemohl, protože by mě dostal z boku. Navíc bych ztratil rychlost a byl znovu zranitelný. Zbývala mi jediná možnost – oklamat ho.“
DeBlanc se nad hladinou pokusil o vzdušný smyk a povedlo se mu to - oskar letěl příliš rychle a oba letouny se ocitly vedle sebe. Japonec se snažil napodobit DeBlancův manévr a udržet se wildcatu za ocasem. „Snažil se, ale nedokázal to. Proletěl těsně kolem mě. Podíval jsem se na něj, on se podíval na mě a jeho tvář bych poznal ještě dnes. Můžete si říkat, že jsem blázen, ale každý, kdo za války někoho viděl a pak ho zabil, ví, o čem mluvím.“
Na nepatrnou vzdálenost stačila jediná dávka. DeBlanc se během své první akce stal leteckým esem. Ale neradoval se dlouho: „Ve chvíli, kdy jsem se podíval na hodinky, tak mi je srazila z ruky japonská kulka. To mě docela vyděsilo,“ směje se dnes při vyprávění na kameru.
Tehdy se ale nesmál. Jen díky silně opancéřované kabině byl ještě naživu. Japonský stíhač pak zasáhl motor a DeBlanc vyskočil do moře. Doplaval až na ostrov, bohužel to ale byla část náležící nepříteli. Místo něho jej však objevili domorodci a naložili s ním ekonomicky: za pytel rýže jej vyměnili s Američany.
„Většina lidí nezná přesnou cenu svého života. Já svou cenu znám naprosto přesně,“ chlubí se De Blanc. „Jeden pětikilový pytel rýže.“
Bitva o Guadalcanal trvala půl roku. V únoru 1943 si Japonsko uvědomilo, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a evakuovalo zbylých 11 tisíc vojáků. Na ostrově jich padlo nebo zahynulo dvacet tisíc, na straně USA bylo šest tisíc mrtvých a raněných.