RECENZE: Everything But The Girl se vrátili s jedním z popových alb roku

Vrátit se po čtyřiadvaceti letech s novým albem je, jak se říká, velká výzva. Britské duo Everything But The Girl si s ní poradili s grácií a předložili znamenitou, vyrovnanou a emocemi protkanou nahrávku.

Nejlepší na desetiskladbové kolekci Fuse je, že při jejím poslechu nemáte pocit chtěnosti, křeče, urputné snahy vyrovnat se starším albům nebo přijít s podobným hitem jako byla skladba Missing z alba Amplified Heart z roku 1994. Instrumentalista Ben Watt a zpěvačka Tracey Thorn se evidentně při skládání a nahrávání nenechávali svazovat žádnými očekáváními a soustředili se na to, aby v prvé řadě dodali silné písničky.

Což se povedlo bezezbytku, album je i díky sympaticky střídmé délce pětatřiceti minut soudržné, přitom dostatečně pestré a uvolněné. Zvuk kapely se nijak zásadně neproměnil, ale proč taky? Vše, co dělalo Everything But The Girl tak výjimečným, je na svém místě.

Ben Watt má stále ohromný cit pro aranže a melodické linky, ví, co která skladba potřebuje, aby vyzněla přesně tak, jak má. Díky němu se EBTG pohybují na poměrně široké žánrové škále a byť jsou pevně ukotvení v elektro popu, nečiní jim problém brát si něco ze soulu či jazzu, dokážou být přímočaře taneční i melancholicky zadumaní.

Hudba samotná by byla jen polovinou úspěchu, nebýt okouzlujícího hlasu Tracey Thorn. Díky němu jsme okamžitě doma, vnímáme jistotu, klid, bezpečí. Zpěvačka, která kromě desek Everything But The Girl svým zpěvem ozdobila album Protection od bristolských alchymistů Massive Attack, používá podobný postup jako Neil Tennant z Pet Shop Boys.

Fuse

80 %

Everything But The Girl

Zpívá písničky plné citu, ovšem stoicky klidným a nevzrušivým způsobem, čímž vzniká ohromné napětí. Slova „přišla jsem o práci, o rozum, o největšího klienta, o nejlepšího přítele, ztratila jsem víru, přišla jsem o matku“ ve skladbě Lost díky tomu znějí nejednoznačně a zároveň důrazněji, než kdyby je Tracey Thorn nesla na podnose s vypjatým patosem.

Civilnost a uvěřitelnost je dalším společným jmenovatelem skladeb na albu. Platí to jak pro hudbu, tak i pro texty. EBGT zpívají o tom, jak je důležité soustředit se v životě na to podstatné (Forever), o neschopnosti porozumět sobě samému (Interior Space) nebo v závěrečné Karaoke načrtávají až filmově plastickou situaci v karaoke baru v San Francisku.

Pomocí několika vhodně zvolených slov a obratů jdou Ben Watt a Tracey Thorn přímo k jádru sdělení a výsledkem je událost na poli inteligentního, introvertního a kultivovaného popu.