RECENZE: Callisto Protocol ukazuje, že jen potoky krve dobrý horor nedělají

Vesmírný horor The Callisto Protocol sice na první pohled dělá vše správně, rychle se ale opotřebuje. Pod graficky strhující slupkou najdeme jen nenápaditou kopii 15 let starého Dead Space, která neumí nic jiného, než znechutit explicitně prezentovaným násilím.

„Pokud vidím ptáka, který chodí jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, tak o tomto ptáku tvrdím, že je to kachna,“ napsal kdysi americký spisovatel James Whitcomb Riley a dodnes je díky tomu zhusta citován. Tento myšlenkový konstrukt dokáže sice spoustu věcí zjednodušit, má ovšem své meze a Callisto Protocol je toho nejlepším důkazem. Sice vypadá jako Dead Space, hraje se jako Dead Space a režíroval ho stejný člověk jako Dead Space, ale Dead Space není ani omylem.

Hra je tak násilná, že vás po chvíli podobné scény nechají zcela chladnými.

Přitom vlastně na první, druh i třetí pohled má toto šidítko vše, co by měl správný vesmírný horor mít. Členité koridory vesmírné stanice, odkud na vás za každým rohem vyskakují nechutní příšeráci, věčný nedostatek světla i nábojů a opravdu explicitní scény násilí. Jenže k čemu je to dobré, když hra děsí maximálně tím, že byste jí měli znovu zapnout?

Většina her, které v našich recenzích strháme, má problém v tom, že se někde v průběhu tvůrčího procesu stala chyba a výsledek jednoduše neodpovídá tomu, čeho vývojáři chtěli dosáhnout. The Callisto Protocol má ovšem přesně opačný problém – špatná je jeho úvodní premisa a i když se vývojáři následně mohli přetrhnout, aby z ní něco vykřesali, bojovali předem prohranou bitvu.

Toto je obzvlášť smutné s přihlédnutím k faktu, že za hrou stojí zkušený Glen Schoffield. Ne, pokud vám jeho jméno nic neříká, nemusíte se cítit méněcenně. Tento zkušený vývojář je sice podepsán pod více než padesátkou her, ale nikdy se nestal mediálním oblíbencem, jako třeba John Romero, Hideo Kojima nebo Josef Fares. Jeho největším zápisem do historie je odstartování trilogie Dead Space, která přes svojí upadající kvalitu napříč jednotlivými díly patří k tomu nejlepšímu, co jsme v herním průmyslu mohli vidět v žánru vesmírných hororů.

Hlavní hrdina se musí dostat z monstry zaplněné vesmírné věznice. To je asi tak vše, co potřebujete k zápletce vědět.

Práva na slavnou značku však zůstala u vydavatelství Electronic Arts, a tak si Schoffield musel založit vlastní studio a udělat si další Dead Space bez licence na Dead Space.

A to je první problém. Místo aby využil svobody a nezatížen minulostí zkusil celý koncept někam posunout, udělal znovu to samé jen v novém světě. Místo Iana tu máme Jacoba, místo vesmírné lodi vesmírné vězení a nekromorfy nahradili biofágové, jinak je to jako přes kopírák a to včetně takových detailů jako je světelný indikátor zdraví na zádech postavy, telekinetické zařízení pro manipulaci s okolím nebo nesmyslně omezený inventář projektovaný před oči hlavní postavy. Stejný je pomalý pohyb postavy i nutnost dupat po mrtvolách zabitých nepřátel, aby z nich vypadly nějaké náboje nebo lékárničky.

Možná je to tak dobře, protože když už se Schoffield odhodlal k nějaké změně, je to jenom k horšímu. Nejhůře to odnesl soubojový systém, který je sice poměrně efektní, nicméně po herní stránce nesmírně frustrující. Dokud máte náboje do některé z hrstky palných zbraní, je ještě vše v pořádku a vesele můžete nepřátelům ustřelovat končetiny jako za starých dobrých časů. Jenže nábojů je i na poměry žánru opravdu málo a tak se většina střetnutí s nepřáteli (vypadají jako zombie) odehrává na blízko.

Vybrat k recenzi správné obrázky byla tentokrát docela fuška, většina hry se odehrává v černočerné tmě.

Pokud jsou jeden nebo dva tak je to jde, stačí se vyhýbat jejich úderům a čekat na tu správnou chvíli, kdy je můžete vzít elektrickým obuškem po hlavě. Každá udělená rána navíc dokáže spolehlivě uspokojit vaše sadistické já, je totiž odměněna odletujícími kusy masa i pořádným čvachtnutím či křupnutím. Jenže pokud je nepřátel více a nestojí způsobně u sebe jako ve fronty před bankomatem, máte pořádný problém. Kamera se totiž soustředí jen na jednoho z nich a nedá vám šanci reagovat na okolostojící.

Ano, možná to je realistické a člověk obklopený krvelačnými zombie by asi v reálu neměl moc šancí, po více než padesáti hodinách v God of War mi ovšem tento soubojový systém přijde extrémně prkenný a neohrabaný. Některé situace lze obejít plížením, většinou to ovšem budete muset vyřešit po zlém.

Nemám problém s obtížnými hrami, naopak, pokud mě občas někdo nezabije tak mám pocit, že hraji pod své možnosti. Jenže Callisto Protocol není fér a žádná smrt mě nemotivovala k tomu se zlepšit, ale spíš ho frustrovaně vypnout.

V pohybu ovšem Callisto Protocol vypadá skvěle a je jednou z nejhezčích her, jaké si dnes můžete zahrát.

Ale budiž, kdyby byl zbytek hry ideální, dokázal bych nepovedené souboje odpustit, byť tvoří podstatnou část nijak závratně dlouhé herní doby. Daleko horší je fakt, že hra není děsivá, ale jen nechutná. Neumí pracovat s dávkováním napětí a prostě jen před hráče nahodile hází nepřátele. Těch je po chvíli tolik, že se z jejich likvidace stane stereotyp, což bohužel lze říct i o celkovém prostředí.

Zmutované příšery napáchaly ve vesmírném komplexu strašlivou paseku a tak se mrtvoly v různém stupni rozkladu válí doslova na každém rohu. Místy se utrhanými končetinami doslova brodíte a červená je vedle černé tou nejčastější barvou, na kterou budete koukat. A to zatím mluvím jen o již hotových mrtvolách, proces jejich vyrábění jsou vyloženě násilné orgie.

Pro hlavního hrdinu si vývojáři připravili desítky různých morbidních animací smrti, kdy mu na například nepřátelé utrhnou spodní čelist, vypíchnou oči nebo rozšlapou hlavu. Nemám nic proti naturalisticky zpracovanému násilí, ovšem nic se nemá přehánět. Takový Outlast, který osobně beru jako naprostý vrchol tzv. splatterpunku byl ve vyobrazení různých podob smrti alespoň kreativní a dal občas hráči chvíli vydechnout, série Mortal Kombat zase pracuje s nadsázkou.

The Callisto Protocol vlastně nic jiného, než zobrazení nechutností neumí a ty se časem okoukají. Jde o samoúčelnou morbidní pornografii, která do hráče pumpována pod takovým tlakem, až se proti ní proti ní dříve nebo později stane imunní. Pokud bych se přirovnání držel dál, tak více než o rafinovaný film pro dospělé jde o osmihodinovou kompilaci výstřiků do obličeje, které se ještě z veliké části opakují.

Abych jen neurážel, vývojáři si rozhodně zaslouží pochvalu za technické zpracování. The Callisto Protocol je bez přehánění jedna z nejhezčích her, jaké si dnes můžete vůbec pustit, ne-li dokonce ta vůbec nejhezčí. Ano, porovnávat temné koridory s monumentálními výhledy například z Horizon Zero Dawn není úplně fér, ovšem atmosféru umírající vesmírné stanice se podařilo zprostředkovat na výbornou. Tedy alespoň v těch vzácných chvílích, kdy na vás zrovna neútočí skupinka nepřátel.

The Callisto Protocol není úplný průšvih, ale mohl být daleko daleko lepší. Místo vymýšlení toho, jak hráčově postavě co nejvíce ublížit, stačilo zapracovat na soubojovém systému, ideálně hráči dát více palebných zbraní, které by stejně v kontextu sci-fi prostředí dávaly větší smysl. A také občas ubrat nohu z plynu a nechat hráče v nejistotě. Takhle tu máme místo děsivého hororu jen vcelku nenápaditou mlátičku v hezké grafice, což mi přijde málo. Obzvláště, když už za měsíc vychází remake originálního Dead Space, které je ve většině ohledů lepší.