Václav Knop přišel na vernisáž podpořit svého kamaráda Jana Kanyzu, který pověsil herectví na hřebík a začal se naplno věnovat umění. Co na to říkáte?
Já si myslím, že to je dobré rozhodnutí. Protože nás to čeká dřív nebo později každého. On je rozumnej. Ale hlavně má co dělat vedle, umí malovat, takže má oproti mně výhodu.
Vy sám jste měl nějaké umělecké ambice? Věnoval jste se spíše tomu, abyste měl pasivní příjem a něco vám vydělávalo?
Nikdy, já nejsem obchodník. Spíš jsem vždycky o peníze přišel a vlastně jsem se ničemu jinému než divadlu a natáčení nevěnoval. Nikdy jsem nic jiného nedělal.
Měl jste nějaké skryté tužby, třeba vzít do ruky štětec a namalovat nějakou půvabnou ženu?
Ne, to určitě ne. Ale vlastně musím říct, že jsem před dvanácti lety založil nakladatelství a vydavatelství a teď máme se synem i nahrávací studio. Děláme audioknihy a děláme je na klíč. I svoje vlastní. Takže to je teď taková moje druhá profese. Celý život od takových šestnácti sedmnácti let jsem točil v rozhlase a tam jsem se to všecko naučil od svého kamaráda režiséra, který mě obsazoval. A tak jsem to teď zúročil.
Váš hlas mají rádi diváci z dabingu, teď i z audioknih. Kolik jste jich odhadem už nahrál?
Abych to spočítal, tak možná pětadvacet třicet knih už to je určitě.
Když zabrousíme do jedné z vašich dabingových rolí, vyřádil jste se na Von Smallhausenovi z gestapa v sitcomu Haló, Haló?
To byla věc, která byla velmi výrazná. Protože jsem tam prakticky mluvil fistulí. Ale jestli vzpomínám na něco v dabingu, tak samozřejmě na Christopha Waltze, kterého jsem daboval a dabuji. Třeba Hanebný pancharty nebo film Nespoutaný Django. To je prostě herec, kterej je evropskej a i když působí v Americe, tak samozřejmě hraje trošku jiným způsobem, má jiné přemýšlení, které mě velmi konvenuje.
Krásná Nastassja Kinski se po mém vyznání červenala, vzpomíná Václav Knop |
Setkali jste se někdy osobně?
Já jsem se s ním kdysi úplně náhodou, a to jsem vůbec netušil, že bude jednou slavnej hollywoodskej herec, sešel tady v Praze, kde se točilo na Ořechu. Byl to nějaký německý film, kde jsme oba hráli. Já jsem tam měl poměrně velkou roli, tak jsme si tam spolu asi půl hodiny povídali. Já německy a on to na mě zkusil anglicky. Rozloučili jsme se v dobrém. To jsem netušil, že já zůstanu v Praze v malém rybníčku a on se pustí do velkých oceánů.
To je hezká vzpomínka. Já jsem tady předtím nakousl ty ženy… Dodává vám mladší žena energii a sílu do života?
Určitě! Člověk se musí přetvařovat, že je pořád mladej. (smích)
V čem tkví tajemství nebo trik udržet tempo a nedat nic znát?
No, chce to se překonat. Nesmíte tomu podlehnout. Musíte ráno vstát, zavázat si boty, ustrojit se, umýt se a vyrazit do života. A hlavně mít pořád nějaké plány do budoucna.
Život začíná po sedmdesátce, říká Václav Knop. A vzpomíná nejen na Filipovského |
Připouštíte si svůj věk? Na kolik se momentálně cítíte?
Když ráno vstávám, tak se cítím na devadesát. Ale odpoledne řekněme tak na padesát. Mám pořád ještě zaplaťpánbůh dost energie, kterou dokážu do toho těla narvat, a to mi pomáhá.
Plánoval jste třeba v mládí v souvislosti s Janem Kanyzou, že to třeba v šedesáti, jak se říká, zapíchnete?
No to ne! Šedesát by bylo velmi málo. Dneska už se lidé dožívají mnohem delšího věku. Takže o tom jsem nikdy neuvažoval, že by takhle brzo. Jak říkala moje maminka, která byla učitelka, že bude učit tak dlouho, dokud udrží křídu a moč. Tak já budu hrát divadlo tak dlouho, dokud udržím myšlenku a moč.
