Povídáte si raději o herectví, nebo o malířství?
Nejjednodušší by bylo odpovědět, že si prostě rád povídám. Rozhovor o konkrétním tématu vyžaduje adekvátního partnera, je to záležitost dialogu, takže záleží především na tom, s kým si povídám. Téma pak jednoduše vyplyne. I když je pravda, že tyto dva obory mě zajímají nejvíc.
Herectví jste začal studovat hlavně díky kamarádům. Nemrzelo vás později takové rozhodnutí?
Ne, nikdy. Ale je pravda, že už na studentské koleji na DAMU jsem si udělal malý atelier, kde jsem maloval tak závažná témata jako například Poslední večeři Páně, různé portréty a tak podobně. Neustále jsem v té době nutil své spolužáky, aby se na mé výtvory chodili dívat, což bylo možná zpočátku zajímavé, ale když už je to později přestalo bavit, nosil jsem obrazy vytrvale za nimi do školy.
Co na to říkal váš třídní pedagog Miloš Nedbal?
Až po letech se mi přiznal, že čekal, kdy mu přijdu oznámit přestup na jinou školu. Něco takového mě ale nikdy ani nenapadlo. Měli jsme se hodně rádi, o čemž vypovídá i jedna historka s ním spojená. Ve škole nám neustále předhazovali, že dvanáct studentů v ročníku je moc, a že se budou muset s někým rozloučit, což nás všechny logicky nutilo k ještě větším výkonům. Jak jsme později zjistili, byla to pouhá taktika, což jsme ale nevěděli.
Zkoušeli jsme tehdy hru od G.B.Shawa Léčení hudbou, kde mi partnerku pianistku hrála Regina Rázlová. Den před zkouškou, kdy už mělo být představení hotové, přišel ale Miloš Nedbal a celé nám to překopal s tím, že mám navíc v jedné scéně, kdy do mě pianistka strčí, udělat kotoul pozpátku. Ve mně se to ale vzpříčilo a odpověděl jsem mu, že zlatý věk grotesky po mně nemůže chtít a kotoul jsem odmítl udělat. Po kratší výměně názorů jsem ze zkušebny odešel a ještě u toho práskl dveřmi. Na chodbě už jsem si začal v hlavě sumírovat, že je to jasné, že ze školy vyletím já. Zapálil jsem si cigaretu, když se v tu chvíli otevřely dveře a Miloš Nedbal mě požádal o oheň se slovy: „To bylo docela dobrý, co jsi předvedl! Ale naštval jsem tě, viď?“
Vaše studium na DAMU mělo navíc tu zajímavost, že jste byl přijat bez maturity.
Ano, tak to bylo. Měl jsem totiž kvůli divadlu odklad a maturoval až na podzim v době, když už jsem na DAMU začal studovat. Přijímací zkoušky na umělecké školy se totiž dělaly ještě před maturitami, aby měli případní neúspěšní uchazeči šanci dostat se ještě jinam. A jelikož jsem byl přijat, už jsem si s další docházkou střední školy moc hlavu nelámal. Jaké ale bylo moje překvapení, když mi v listopadu přišlo pozvání k maturitní zkoušce. Nebyl jsem na ni vůbec připravený, takže jsem značně znejistěl. Požádal jsem Miloše Nedbala o pár dní volna a rovnou se ho zeptal, zda se můžu vrátit, kdyby maturita nedopadla. Byla to úleva, když mi řekl, že samozřejmě. Tehdy jsem se také dozvěděl, že ke studiu herectví není maturita potřeba. Od té doby také tvrdím, že „herec má být blb“ a alespoň je pro režiséry tvárný materiál.
Dá se podle vás herectví naučit?
Nedá. Je-li člověk vnímavý a je-li tam prvotní talent, může se s ním naučit zacházet a osvojit si řemeslo. Ovšem pokud potká ty správné kantory, kteří mu pomohou na cestě hledání. Škola ale není zárukou, že z vás udělá dobrého herce. Jen vás může naučit pracovat s nástrojem, kterým je vaše tělo.
V trvalém divadelním angažmá jste byl během své herecké kariéry jen krátce.
V Divadle na Zábradlí jsem hrál sedm let, předtím jsem tam ještě dva roky coby student hostoval. Angažmá jsem opustil kvůli nástupu do stálého hereckého souboru na Barrandově. Ale tam jsem se taky moc dlouho neohřál. Když na mě začali tlačit, abych vstoupil do KSČ, soubor jsem zase honem rychle opustil. Od té doby jsem na volné noze.
Při natáčení filmu Sokolovo jste si navíc vysloužil herecký distanc. Máte rebelství v krvi?
To s tím ani tak nesouviselo. Spíš jsem se jen nevybíravými slovy dotkl servírky, když mi zapřela vodku, kterou jsem jí předem zaplatil. Bylo to krátce po ruské invazi, takže si umíte představit, jak jsme byli na ruskou nadřazenost vysazení. Svou roli jsem v Sokolovu sice dotočil, ale další tři roky jsem si kvůli tomu incidentu moc neškrtl.
Vaše filmografie čítá dlouhý seznam filmů. V jednom z nich s názvem Mravenci nesou smrt jste si dokonce zahrál svého dvojníka. Jaké to bylo?
Na tomhle byl hlavně zvláštní fakt, že jsem sice hrál dvojroli, ale za jeden honorář. Hrával jsem i menší role, než byla tahle. Kolega Jiří Lír kdysi říkával, že i za malou roli v Hollywoodu můžete dostat Oscara, kdežto u nás za malou roli dostanete jen malý honorář. A to platí pořád. Téma toho filmu bylo v té době hodně zvláštní. Šlo o drogy, o čemž se tehdy skoro nic nevědělo.
Vzpomenete si, ve kterém televizním seriálu jste ztvárnil postavu komisaře Ragánka?
To byly Hříchy pro pátera Knoxe, a pro nás herce to byla tedy záležitost. Ten seriál se natáčel jakoby postaru, tedy tak, jak se seriály dělaly v dávných dobách, a to v přímém přenosu. Byly to obrovské nervy, naštěstí druhou řadu s názvem Hříchy pro diváky detektivek se jeho tvůrci rozhodli natočit už normálně.
V seriálu Hospoda jste pro změnu hrál advokáta Vladimíra Zatloukala, který ze sebe občas chrlil složité paragrafy. Když už jste se je musel naučit, přišly vám někdy vhod v běžném životě?
Nejen že jsem se ty paragrafy musel doslova nabiflovat, ale v případě jejich citování šlo o speciální právnickou intonaci. To bylo něco! Pochopil jsem, že být právníkem znamená učit se neustále nové a nové novely novel zákonů, a hovořit k lidem nesrozumitelným jazykem. Co jsem se v té roli naučil, jsem zase honem rychle zapomněl. Takže o nějakém využití v praxi nemůže být řeč.
V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste se před kamerou sešel s Petrem Štěpánkem, vaším spolužákem z DAMU. Měl jste možnost poznat i jeho otce Zdeňka Štěpánka?
S Petrem jsme si byli hodně blízcí a když jednoho dne došlo k tomu, že mi představoval tu obrovskou legendu Zdeňka Štěpánka, nechápal jsem, že ho oslovuje tatínku. Samozřejmě, patřičně se mi u toho rozklepala kolena, když jsem si představil všechny ty jeho velké role, jako byly třeba Jan Žižka nebo Jan Hus.
Jak vnímáte moderní pojetí klasických her?
Taková je doba, ale ta za to nemůže. Dobu dělají lidé. Například Shakespeare je absolutně nadčasový autor, v jeho textech najdete úplně všechno, ať se hrají v kterékoli době. Dle mého názoru ale není třeba odvádět pozornost od jeho díla prazvláštním alternativním pojetím, které je teď velmi módní. Kolega Petr Nárožný trefně prohlásil, že by těmto alternativním tvůrcům přál, aby jim žlučník operoval alternativní chirurg nebo letadlo řídil alternativní pilot.
Divadlo dnes už nehrajete, točíte jen občas, znamená to, že vás současné nabídky už nezajímají?
Jsem už dnes trochu unavený vystupovat v tom cirkuse, kterému se říká kariéra. To bych musel být zkorumpován režisérem, rolí, spoluherci. A takové nabídky, které by mě natolik uchvátily, dnes nějak nejsou k mání. Honit kšefty mě nebaví. Líbí se mi ale třeba tvorba Jana Hřebejka nebo Jiřího Stracha. Na jejich práci se vždy rád podívám bez jakékoli hořkosti, že nepatřím do jejich stáje.
Hříchy pro pátera Knoxe (1992)
Ohnivé ženy (1983)
Malé letní blues (1967)
Ale díky tomu, že jste herectví upozadil, máte čas malovat. Zkuste vypíchnout, co vás na vaší celoživotní vášni baví nejvíce a co nejméně...
Moje velká nectnost je netrpělivost. Jak se říká, nemám „sicflajš“. Chtěl bych všechno hned, rychle a dvakrát. Obrazy občas potřebují vysedět, musíte o nich přemýšlet, vyžadují prostě čas a trpělivost. Malování není jen o nějakém emotivním výkřiku. Když ale přijde moment, kdy se vám začne obraz zjevovat, to je dechberoucí nádhera. Nedělám si žádné skicy ani podobnou přípravu, maximálně si dělám poznámky, které však ve finále málokdy dodržím, protože obraz si v průběhu tvorby říká sám o to, co chce. Zajímá mě hlavně skutečnost vytvořená malbou, ne namalovaná skutečnost.
Tvrdíte, že malíř nemění svůj styl, ale mění styl uvažování. Dá se podle vašich obrazů vystopovat, kdy k takovým změnám došlo u vás?
Myslím, že ano. První velká změna nastala kolem roku 1985, kdy jsem přešel k nefigurativní tvorbě. Nemám rád výraz abstraktní, tak tomu říkám takhle. Zkrátka jsem opustil malování, které mělo jakési reálné obrysy a u toho víceméně už zůstal. Kunsthistorici tomu říkají vývoj. Každý malíř to má ale jinak. Někdo si vytvoří svůj styl a drží se ho, takzvaně opakuje opakované, aby byl rozpoznatelný. Někdo ho postupně mění. Všechno je ale věc uvažování a také vnitřních pochodů. Ostatně podobné je to i u herectví. Je nesmysl, že se herec vžívá do své role nebo figury. On naopak musí najít podobnost oné figury sám v sobě, a na tom stavět.
Jan Kanyza
Odkud přichází vaše inspirace?
S oblibou tvrdím, že mé obrazy jsou inspirovány krajinou. Nejde ale o krajinu v bigotním slova smyslu. Jde o inspiraci přírodou. Ta je pro mě určující. Krajina je můj výchozí bod, ne že bych ji zobrazoval nebo opisoval. Podobně je to i s názvy obrazů. Ty se odněkud vynoří, není to tak, že bych si vymyslel název, a pak ho ilustroval.
Jak by se měl podle vás laik správně dívat na obrazy?
Nemám rád, když lidé říkají, že obrazům nerozumí. O tom to není. Obraz odkrývá a dešifruje neviditelný svět pocitů. Je to takový alibismus diváků, kteří o tom, co vidí, nechtějí přemýšlet. Vnímat správně obrazy se dá naučit, ale člověk musí chtít. Někdy jen stačí nechat se obrazem oslovit, a pokud se tohle podaří, potom mu můžete důvěřovat.
Co říkáte na moderní konceptuální umění, které se dnes stává zároveň velkým byznysem?
Prostě jsme jen dospěli do doby byznysové, stejně jako si lidstvo kdysi prošlo dobou kamennou nebo bronzovou. Pro mě to je jako byste mě drhli rejžákem proti srsti. To není můj svět. Nejsem obchodník, v tomhle se nevyznám. Konzumní materializmus mě ale naprosto děsí. Když si navíc rozeberete význam slova byznys, jde o vznešené označení kšeftaření, kde se všechno přepočítává na peníze. Lidé zapomínají na to, že úsměv a dobré slovo jsou zadarmo, což je škoda.
Jak se stavíte k malování na zakázku?
To já neumím. Párkrát jsem to zkoušel, ale nešlo to. Maximálně jsem schopen podřídit se formátu obrazu. Ale abych namaloval něco, co by ladilo k barvě sedačky nebo koberce, to nedokážu.
Stále máte svůj atelier na jihu Francie?
Ano, a brzy se tam zase chystám. Ale nejlepší doba je tam pro mě na jaře nebo na podzim. Teď už se blíží vedro a také turisté. Tomu se raději vyhýbám. Jezdím tam autem, protože si s sebou vozím vlastní materiál, tedy spíš jen doplňuji zásobu. Za ta léta tam už všechno potřebné mám. Ve Francii se chystám dokončit pár věcí pro blížící se výstavy v Hradci Králové a Brně, které by měly být ještě letos. Příští rok mě navíc čeká velká výstava v odsvěceném kostele u Nového Bydžova, což je fantastický prostor, který mě ohromně přitahuje. Pro ten bych rád připravil obrazy, které by byly v souladu nejen s architekturou kostela, ale i s jeho produchovnělým prostorem. Pracuji nejen na Ikraově pádu, Faethónovi, ale i na Andělech, kteří nezpívají falešně.
Věříte na ně?
To víte že jo, jsou všude kolem nás.
