RECENZE: Retro střílečce Cultic: Chapter One chybí k dokonalosti jen málo

Podivný kult je na vzestupu. Čísla pohřešovaných raketově stoupají a vy tomu všemu chcete přijít na kloub. Zaplést se s fanatiky, to nikdy nekončí dobře. Velmi rychle jste prozrazeni a za zvědavost vrženi do masového hrobu. Jenže kultisté se přepočítali – stále žijete a z vyšetřování se stala osobní záležitost.

Doomovka pro nové milénium

Cultic je projektem jediného vývojáře Jasona Smitha. Už v době, kdy hrál jako malý Blood, měl nápad na podobnou hru. Samozřejmě mu tehdy chybělo know-how. Od roku 2017 začal ve volném čase programovat. Kód problém nebyl, ale jak sám prozradil, grafické nadání moc nemá. Několik let hledal vizuální styl, který by hře slušel. Hledání skončilo v lednu 2021, kdy našel pro vysněný projekt vizuální identitu. Uveřejněné demo hry získalo tak pozitivní ohlas, že netrvalo dlouho a 3D Realms si ho vzaly pod svá křídla. Udělaly dobře – Cultic potěší u srdce každého veterána starých FPS. Díky moderní hratelnosti si ho ovšem užijí nejen pamětníci.

Čím déle hrajete, tím víc vám dochází, že nejde o klon Blood. Hra se sice tváří jako retro, ale hratelností jde o moderní frenetickou střílečku s odpovídajícím ovládáním. Bezejmenný hrdina je velmi agilní, kromě střeleckého nadání mu nechybí ani akrobatické. Z rozběhu sliduje po zemi, při skoku z výšky metá kotouly a sekyru mrští na dvacet metrů jako nic. Ještě u toho usekne nepříteli hlavu, kterou poté sebere a zlikviduje s ní dalšího protivníka. Jediné, co opravdu připomíná staré časy 2,5D stříleček, je stylizace a 2D sprity nepřátel. Díky enginu Unity je přítomná i fyzika, které hra hojně využívá. Jason Smith má nesporný talent. Ovládání je bez chyby a pocit ze střelby také.

V dřevních dobách FPS se moc nehrálo na příběh. V lepším případě se dal shrnout do pár vět, v horším do pár slov. Cultic se však přece jen snaží o nějakou tu story. Po úrovních, kterých je v Chapter One všehovšudy deset, najdete spoustu poznámek a textů pomalu odkrývajících, co se děje. Příběh by metál za originalitu nedostal – klasické hororové béčko. Pro účely adrenalinové střílečky ale stačí.

Jelikož jde teprve o první kapitolu, tak celá ta zhruba osmihodinová jízda končí krutým cliffhangerem. Chapter One je jako pilot seriálu – navnadí vás na pokračování, ovšem musíte si počkat. S atmosférou je to mnohem lepší. Mimo divokých etap, kdy nespustíte prst ze spouště, hra umně dávkuje i pasáže klidu. Nervózně kráčíte ve tmě s baterkou a čekáte, až znovu propukne peklo. Překvapivě to funguje a napne to vaše nervy k prasknutí stejně dobře jako kterýkoli moderní survival horor.

Výhrady, které ke hře mám, jsou spíš maličkosti, ale i ty se podepisují na pocitu ze hry. „Doomovky“ byly žánr sám pro sebe. Měly ikonického hrdinu: Doomguye, Duka Nukema, Caleba. I jejich charaktery přispěly ke kultovnímu statusu a faktu, že doteď hráči na jejich dobrodružství nezapomněli. Hrdina Cultic je anonymní. Nevíte o něm téměř nic, kromě toho, že je velmi schopný v eliminaci všeho, co se hýbe. Je i kompletně němý, jeho sporadické myšlenkové pochody si lze přečíst jen formou textu v horním rohu obrazovky.

Stejně jako byl důležitý pro značku hlavní hrdina, byl zásadní i jeho snadno rozpoznatelný arzenál. Doom měl BFG, Duke Nukem mrazítko (Freezethrower) a zmenšovátko (Shrinker) a Blood voodoo panenku. Pokud zabrousíme i k modernějším titulům, tak páčidlo si mnozí spojují s Half-Lifem víc než logo Lambda v kruhu a bez Gravity Gun si druhý díl nedovedeme představit. Hry se originálním arzenálem od sebe ještě lépe odlišily. Téměř každý, kdo tyto kultovní krále FPS her ve své době hrál, se nemohl dočkat, až se k jedné z legendárních zbraní dostane.

Očekával jsem, že Cultic nebude v tomhle pozadu. Ale z řady typických metačů olova, granátometu, dynamitů a sekyry jemně vybočuje jen extrémně silný plamenomet. Většinu bouchaček si můžete aspoň vylepšit za vzácné součástky a tím zvýšit jejich účinnost, odemknout sekundární mód střelby nebo rozšířit zásobník. Jako provizorní zbraň lze použít i nábytek, barely, petrolejové lampy nebo části těl, ale nic, co by se dalo srovnat s originalitou a vynalézavostí stříleček z devadesátek.

Před hlaveň se vám budou stavět především kultisté, ale postupem času i různá monstra. Ani ta nejsou nějak přehnaně kreativní. Za zmínku stojí „pocong“, létající mrtvola v pytli, která ovládá psionické schopnosti. Může po vás metat předměty a zároveň vás zraňuje pouhým pohledem. Jde o nebezpečného protivníka, který vám srazí zdraví na jednociferné číslo během pár vteřin.

Autor mohl i trochu lépe zapracovat na bossfightech. V úrovních jsou minibossfighty, souboje s extra tuhými protivníky, ale ti jsou později pasováni na řadové nepřátele. Opravdové bossfighty jsou dva a spíš než váš skill prověří trpělivost. AI si vede obstojně. Nepřátelům však dělají potíž schody a příliš nereagují na výbuchy v bezprostřední blízkosti a spršku ze zbytků těl svých spřízněných kultistů. Nastanou ale i chvíle, kdy AI dovede překvapit, pronásledovat po celém levelu, dokonce i využít prostředí.

Protože jádrem zábavy je souboj, herní dobu můžete prodloužit modem Survival, zdejší obdobou Mercenaries modu z Resident Evil Village. Na třech mapách čelíte vlnám nepřátel. Za utržené kredity nakupujete lepší zbraně, upgrade a munici. Vaše skóre se zapisuje do online žebříčku.

Stylizovaná noční můra

Blood byl prakticky fanservice fanouškům hororu. Šlo o hru napěchovanou popkulturními odkazy. Cultic si z hororů jen bere inspiraci. Barely s 2-4-5 Trioxin tu povalovat nenajdete. To spíš jednotlivé lokace a situace vám budou evokovat známé kultovní klasiky hororového žánru jako Evil Dead, Texaský masakr, Hellraiser nebo třeba i herní horor The Evil Within. Titul je i o něco vážnější. Humor mu však nechybí – je suchý a cynický.

Umělecký styl, který autor hře vdechl, je jedinečný. Slušně vystihl náladu prvních úrovní Bloodu. Po několika hodinách se ovšem okouká. Vzhledem k jednotvárné barevné paletě si některé úrovně snadno spletete. Samotný design map je zvládnutý dobře. Úrovně jsou velké, kombinují rozlehlá prostranství i klaustrofobické chodby, spoustu zákoutí, kde jsou ukryté nejrůznější secrety.

Při důkladném průzkumu můžete narazit na úkryt, ze kterého perfektně vyčistíte od nepřátel celou oblast bez většího ohrožení. Některá místa jsou dostupná až po nalezení správného klíče nebo předmětu. Bloudit budete jen v krajních případech – levely jsou navržené tak, aby byl backtracking minimální. Secrety jsou dobře ukryté, ale obsahují adekvátní odměny, třeba součástky na upgrade nebo i předmět, který vám trvale navýší zdraví.

Správně zvolená hudba má ohromnou sílu umocnit celkový zážitek z akce. I hudbu si složil Jason sám. Soundtrack u Cultic je tažným motorem, který vás pohání bleskovým tempem vpřed skrz hordy nepřátel. Inspiruje se v instrumentálních klasikách Johna Carpentera či v italské hororové vlně. Celé zběsilé akci dává pořádný drive. Pokud se vám povede nějaké kombo nebo efektní headshot, hra se na chvíli zpomalí a s ní i hudba. Taková maličkost, ale jak to celé akci prospěje.

Nová krev do žil retro stříleček

Cultic se hraje opravdu skvěle. Pod maskou retro stylizace se schovává hbitá frenetická střílečka, která s klidem obstojí i v dnešní době. Pamětníci, nehledejte ve hře nový Blood. Jisté podobnosti tu jsou, ale Cultic jde vlastní cestou. Nemůžu se dočkat Chapter Two, snad nás autor nebude napínat dlouho.