Název výstavy je zvolen chytře. Užít v něm rovnou sousloví „umění ve veřejném prostoru“, těžko říct kolik laiků by nakonec do galerie přišlo. Ať už se to někomu líbí, nebo ne, jde o pojem nadmíru obecný, neatraktivní a nudný.
Úplný opak toho, čím umění ve veřejném prostoru – na ulici, v parku, na náměstí či zastávce, ve většině případů je. Stačí jmenovat nejznámější příklady: Srdce nad Hradem od Jiřího Davida, Dítě z Marsu od Jaroslava Róny na Ještědu nebo Miminka od Davida Černého na Žižkovském televizním vysílači. Výstava jich prezentuje přes 60 a dělí se do několika tematických celků.
 |
Historické ohlédnutí připomíná dnes už zcela „ulicí domestikovaná díla“ – Ptáky Olbrama Zoubka v Brně nebo Český rybník Kurta Gebauera v pražských Vojanových sadech. Nejde však jen o sochy či pomníky, jakými se umění v minulosti ve veřejném prostoru prezentovalo. Pověstný je i happening Zátiší s půllitry piva pod vedením Eugena Brikciuse z roku 1967. Jeho účastníky tehdy vyzval, aby zaplnili ulici půllitry s natočeným pivem a poklekli na chodníku čelem ke zdi. Vysloužil si za to týden v policejní vazbě.
Na hraně zákona možná i za ní se někteří umělci tak trochu pohybují dodnes. Jeden vystupuje pod jménem Epos 257. Na výstavě jej prezentují dvě díla. Retroreflexe, která vznikla z cedulí dopravního značení, jež sbíral a vyměňoval ve městě za nové, a 50 m2 veřejného prostoru, kde za 54 dní bez povšimnutí úřadů vytvořil na Palackého náměstí v Praze nepovolený zábor. Jmenovat by šlo i skupinu Ztohoven, která před sedmi lety vztyčila na místě prezidentské vlajky nad Pražským hradem obří rudé trenýrky.
Pojítkem je dialog
Co všechna tato díla spojuje? Kontroverzní i smířlivá? Dialog. Veřejný prostor totiž patří „všem“, setkávají se tam lidé, kteří by se v galeriích, ale i v hospodách či obchodech nikdy nepotkali. A tak dochází ke střetu. Někdy bolavému, někdy ozdravnému, jistě však potřebnému.
Kvůli vkusu, ale také politickým názorům či ekonomickému zázemí. I kurátor výstavy profesor Petr Kratochvíl se ve svém eseji Zastav se a přemýšlej ptá: „Není právě veřejný prostor místem umožňujícím konfrontaci odlišnosti a není jednou z rolí uměleckého díla vyprovokovat právě to, aby se tyto odlišnosti staly předmětem veřejné diskuse?“
Slouží však také k tomu, abychom prostor, ve kterém se denně vyskytujeme a mnohdy ho ignorujeme, začali vnímat jinak. Obzvlášť v posledních letech tomu dobře slouží festivaly a přehlídky vizuální kultury ve veřejném prostoru.
Z výstavy Z galerie VEN! (2022) | foto: GJF
Třeba pražský Signal Festival, který pravidelně na světelné instalace, projekce a další díla do ulic vytáhne desetitisíce lidí. Až mnohdy hlavní město druhý den připomíná brzká rána na letních hudebních festivalech. Letos navíc Signal, který se uskuteční v polovině října, čeká desáté výročí, a tak se programově propojí i s Laternou magikou, souborem Národního divadla nebo Kunsthalle Praha.
Výstava, jakou je Z galerie VEN!, by si však v budoucnu zasloužila výrazně větší prostor, než může Galerie Jaroslava Fragnera nabídnout. Obsahově je totiž natolik sytá a různorodá, že brzy zahlcuje vjemy a jen těžko dovoluje dostatečně vstřebat vše vyřčené.
K tomu určitě lépe poslouží stejnojmenná publikace, která je katalogem výstavy i souborem esejů, třeba na téma umělecké tendence v krajině nebo finanční podpory umění ve veřejném prostoru. Snad jen pro úplnost, popsaná díla na výstavě logicky nejsou fyzicky k vidění, jde o jejich připomínku. Spatříte však několik zmenšenin. Třeba Stroje času alias pražského metronomu či Housenky raného kapitalismu.
Výstavou se však, možná zcela nechtěně, povedlo poukázat na to, že umění ve veřejném prostoru není jen svou přirozeností mnohem otevřenější, ale i odvážnější a dobrodružnější. Seč může jít někdy třeba jen o dočasné výkřiky do tmy. Výstava potrvá do 4. září.
