Devátá ráno. „Tetó přijdéš?“ ptá se Patricie, menší rusovláska. Na „ano“ s nadšením tleská a mizí v chodbě zdobené obrázky a nápisy. Na konci má pokoj. „Ukážu ti,“ volá před jeho dveřmi. Nic zvláštního, kdyby Patricii nebylo 47 let, nemluvila převážně v jednoslovných větách a nečetla jen po slabikách.
„Podporujeme klienty v komunikaci, aby okolí z jejich projevů pochopilo, co je tíží, nebo jim dělá radost, co potřebují. A aby se jich běžně lidé v obavě, že jim nerozumějí, nestranili,“ říká Barbora Kohoutová z Domova pro osoby se zdravotním postižením Sulická v Praze. V rodinně pojatém bezbariérovém zařízení děleném na šest domácností jich tu žije téměř sto. Část z nich je ve speciálním zařízení odmala, některé si berou na čas domů blízcí. Další část se sem dostává v pokročilejším věku, kdy je už pro jejich blízké každodenní péče dost limitující.
