Už roky se Josef Suchár podílí na pomoci chudým dětem v Indii i hendikepovaným, kteří v Neratově našli zázemí i práci. Pomoc uprchlíkům je však v lecčems jiná, obzvláště o Velikonocích.
„Jako by Ježíš přicházel, procházel křížovou cestou a my u toho stojíme a je jenom na nás, kterou roli v té křížové cestě budeme mít,“ míní římskokatolický kněz a dříve i prezident Diecézní charity Hradec Králové.
Právě ruská agrese na Ukrajině podle něj vrací dva tisíce let staré poselství Velikonoc.
Těšil jste se na letošní Velikonoce?
Moc, protože po rouškách přes pusu a omezeních všeho možného to vypadalo tak nadějně. Jak přicházelo rozvolňování, přicházela i naděje, že se nám snad podaří dohnat všechny skluzy, které způsobila protiepidemická opatření a zhoršená kvalita setkávání. Prostě to trvalo moc dlouho.
Jsou to první Velikonoce po dvou covidových letech, kdy byly online mše a omezené kapacity kostelů. Jsou letos jiné?
Jsou jiné ještě další věcí, protože je válka. A to je něco, co přebilo i covid. Ono se to nezdá, ale je tady, i když jsou hlasy, které tvrdí, že to není naše válka, že je to až támhle a kdoví co. Ale je to tady, dotýká se nás to a to hluboce, takže i velikonoční svátky jsou spojené s touto skutečností. Řekl bych, že se nás to dotýká i prorocky, biblicky, protože události, které si o Velikonocích připomínáme, se nám zhmotňují před očima právě v utrpení na Ukrajině. V utrpení lidí, kteří utíkají z domova.
My se s nimi setkáváme, v Neratově máme přes 40 lidí z Ukrajiny – maminky s dětmi, máme tam holčinu, která měla týden před svatbou, její kluk je tam a ona tady. To jsou věci, které strašně bolí. A bohužel to, co se děje na Ukrajině, není jen válka. Je to ještě o stupeň horší. Je to šílené běsnění, kterému válka dává prostor. Ale i ve válce platívala pravidla, byť se třeba někde překročila. Ovšem to, co se děje na Ukrajině, to překračuje všechny meze. I když se to někdo snaží zpochybňovat, opravdu se to tam děje. A do toho právě o velikonočních svátcích vstupujeme a vrací nám to oběť Ježíše Krista na kalvárii. Je jen na nás, kterou roli v křížové cestě budeme mít.
Lež rozbíjí společenství, uvádí lidi do strachu, do samoty, protože když nemůžete nikomu věřit, jste sám.
Josef Suchárřímskokatolický kněz
Jakou roli v ní zatím máme?
Jsem velmi šťastný, že mohu být na straně, která pomáhá, a nemusím být na straně, která prosí. Tím chci říct, že je to jeden z postcovidových zázraků. Jak covid trval dlouho, začaly se zvedat vášně a tábory vaxerů a antivaxerů, začalo to být zlé. Už nešlo jen o to, jestli očkovat, nebo ne, ale bylo to pomalu válečné, militantní. Místo věcných argumentů se používaly lži a dezinformace, napadání, ubližování. Z toho jsem byl hodně smutný a teď, když do toho vstoupila vlna skutečné agrese a opravdové bolesti, lidé se dokázali vzchopit. Tohle je veliký zázrak, který se odehrál v naší republice, kde nechtěli přijmout ani jednoho uprchlíka, ani dítě. Byli jsme doblblí managementem státu, protože ono jde vždy od hlavy.
A vidíte, co dokáže člověk, který jde za svou vírou a jde přesvědčivě, tak jako dejme tomu u nás pan Fiala nebo na Ukrajině pan Zelenský. Nikdo by to do tohoto herce a komika neřekl. Politici ve Francii nebo Německu ho brali přezíravě, když je varoval, ať obchody s Ruskem nedělají tak intenzivně. Říkali, že je komik, a co teď dokázal? Otevřít mnohým lidem oči, že stojí za to třeba položit život, aby člověk mohl žít rovně.
Jak pustíte do společnosti lež, vždycky vás to dohoní a semele. A když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, najednou si lidé uvědomili, že tu je někdo, kdo se prostě nepodvolí jen tak, protože si pan Putin usmyslel, že to chce takhle, protože má tanky a tlačítko s atomovkama.
Ukrajina řekla ne a najednou je tu něco, s čím nikdo nepočítal. Znovu se objevuje ideál svobody a plnosti života, že nikdo nemá právo mi říci, že musím něco udělat, jinak mi sem pošle tanky. Jsem velice rád, že se někdo zvedl a že na to lidé slyšeli a že i u nás se zvedla tak obrovská vlna solidarity. Je to zázrak, obrovský zázrak.
Říkáte, že stojí za to položit život, abychom mohli žít rovně – v tom vidím paralelu s velikonočním poselstvím.
Ano. Poselství, které tady máme dva tisíce let, se znovu každý rok opakuje a my jsme z něj udělali možná trochu klišé, protože je vzdálené v dějinách. Ale ono právě každý rok znovu a znovu vstupuje do našich životů s otázkou, kde jsi ty na té křížové cestě? Kde jsi ty v boji o lidství a o to, že Velikonoce nebudou jen zaběhnutou tradicí a vyjetými kolejemi? Vždyť jsi člověk, tak přemýšlej, protože život s sebou přináší nové věci a pohledy.
Nejsou v posledních letech tyto pohledy až moc nové?
Fakt je, že když je člověku moc dobře, občas prostě špekuluje o nesmyslech. Je mi líto, že musí přijít takovéhle šílené věci, aby nás vrátily zpátky k nějakým základním hodnotám, které budeme respektovat. To debatování, kolik máme pohlaví a jestli máme dělat tohleto nebo tamto, to patří spíše do filozofických úvah. Ale aby se tím zabýval celý národ a přitom zůstávaly v plén základní hodnoty... Navíc se začalo tolerovat víc a víc, že někdo lže. Stále upozorňuju na to, že je velký rozdíl mezi nepravdou a lží. Nepravda je omyl, toho se může dopustit každý, ale lež je úmyslné překrucování pravdy s úmyslem druhého poškodit. To je zlo. Dnes to trochu splývá, nepravda a lež se stírají. Říká se, že každý někdy zalže, rozmělňuje se to, ale lež je nejstrašlivější z hříchů, který v desateru máme. Lež rozbíjí společenství, uvádí lidi do strachu, do samoty, protože když nemůžete nikomu věřit, jste sám.
Podle vás se stává lež normou?
Zvykli jsme si na to, že tady je, zvykli jsme si, že lžou mocní, kteří nám vládnou a určují běh našeho života vytvářením různých zákonů a pravidel, řízením státu. To prostě nejde. Takže si myslím, že to, co se momentálně děje, nás možná trochu vrací k základním hodnotám života a k hodnotám společenství, které by se měly respektovat.
Obrat ve společnosti jistě nezpůsobila jen válka.
Je tu světlo naděje, které přišlo poté, když jsme s apatií přijímali, že se s tím nedá nic dělat, že to demokratický systém neumožňuje. Ono to začalo s paní Čaputovou, která se na slovenské scéně zjevila jako z jiného světa. Objevil se normální člověk, který je rovný, není vypočítavý a nesleduje jiné zájmy. Navíc je to velice krásná dáma, která i tím, jak přichází a jak mluví, proměňuje světlo tamní politiky. Pak přišly naše volby a pan Fiala, který byl outsiderem a najednou se z něj stává osobnost, jenž se nebojí dělat rozhodné kroky. Třeba i vyjet na Ukrajinu. Tím, že to udělali, otevřeli dveře a lidé si začali uvědomovat, že jet do Kyjeva je prestižní záležitost, že opustit někoho v nouzi je špatně.
Podle vás neměly západní země v době války opouštět Kyjev?
Vím, že každý má povinnost chránit své zaměstnance, ale stejně si myslím, že velvyslanectví jsou místa suverénnosti států, třeba i států NATO. Kdyby tam zůstali a kdyby se na to upozornilo a řekli jsme pozor, tohle je naše území a uvědomte si, že když se tady něco stane, šaháte i na NATO, možná by se to odehrávalo jinak. Opustit svá výsostná místa, když se chystá agrese, tím řekneme: prosím, pane agresor, už je to volné, můžete. My odjedeme, počkáme, až se položí, a pak můžeme dál dělat byznys.
Západ se však proti Rusku nakonec vymezil až nečekaně ostře.
Najednou je to jinak a role, na kterých stojí náš svět, se změní. Z mého pohledu k lepšímu, byť za strašlivou cenu. Ale to je právě to, co si člověk uvědomuje o Velikonocích, že Bůh vstoupil do života lidí, aby i hrůzy, kterých jsou lidé schopní, když to řeknu dnešním jazykem – zaviroval dobrem. On vstupuje do marasmu a lidské bídy symbolicky až na kříž, aby přinesl odpuštění. Aby přinesl to, že tady to skončí a já už to nepustím dál. Tady je ta hranice, a ať se děje, co se děje, ať se stalo, co se stalo, už to nepustím dál a dokážu odpustit. To je jedna z věcí, za kterou je nutné, abychom se modlili, protože musí přijít odpuštění.
V Neratově je asi čtyřicet uprchlíků, jak přijímají to, co přichází?
Myslím, že jsou ještě pořád v první fázi zděšení a strachu, že jsou úplně vykořenění a vnímají velmi vděčně, co pro ně můžeme udělat. Snaží se zapojit, jak to jde, aby mohli být alespoň trochu užiteční. Aby to nebylo, že jenom berou. Ale pořád je tam někde uvnitř velká bolest spojená se strachem, co je u nich doma. Žijí ve schizofrenii, rozpolcenosti, protože své srdce, kořeny, všechno mají tam. To jsou nejen rodiny, ale i hroby předků a celé dějiny, které někde zůstaly. Tady jsou vytržení, mají jiný jazyk, všechno je jinak a oni si musí nějak zvyknout. Ti, se kterými máme možnost mluvit, jsou hrozně hodní a člověku je až stydno, že pro ně nemůže udělat víc.
Neratov je poutní místo, je pro ně i duchovním útočištěm?
Oni jsou přirozeně hodně nábožensky založení. Na rozdíl od nás je to až trochu folklorní. Obzvlášť teď v té bolesti a tísni, aby měli možnost se pomodlit za své blízké, pro ně dělám v neděli mši svatou. Oni jsou sice z velké části pravoslavní, ale to tady nehraje roli. Důležité je, že jsou v kostele, že tam za jejich blízké hoří svíce, je tam kněz, který se za ně modlí a slouží rituál mše svaté. Oni mohou říci přímluvy a prosby, mohu jim udělat křížek na čele, při pozdravení pokoje je vzít za ruku, aby cítili, že je tady nějaká pomoc. Já vím, že je to hrozně málo, ale je to alespoň něco, co můžeme udělat, aby na to nebyli sami.
Jak důležitá je duchovní stránka právě nyní, byť oni mají Velikonoce posunuté o týden?
Hodně. Velikonoce pro ně jsou také jedny z největších svátků, i když je smůla, že to máme takhle posunuté. Teď se je snaží slavit s námi, ale jsem připraven, až to budou slavit oni, že se k tomu zas vrátíme. Teď to oni slaví tak jako my a pak to budeme slavit my s nimi, aby alespoň trošku se ten závan domova v dobrém mohl objevit.
Diskutuje se mezi kněžími o duchovní problematice uprchlíků, kteří jsou většinou pravoslavní? Nacházejí tu nejen materiální, ale i duchovní pomoc?
Myslím, že se o tom kněží baví, protože i u nás stejně jako na Ukrajině je pravoslavná církev rozdělená. Tohle je velikánská bolest a já jsem z toho velmi smutný, protože je velkou tragédií, že Putin ve spojení s Iljinem a Duginem (ideologové Vladimíra Putina filozof Ivan Alexandrovič Iljin a sociolog Alexandr Dugin, pozn. red.) propojují dohromady válku s náboženským kontextem. Staví ji do role vítězné bitvy spásy, která přichází, a deformují i obraz milujícího Boha na Boha trestajícího, který musí vybít národy, které ani národy nejsou. Západ je pro ně prohnilý. Faktem je, že jsme jim mnohokrát nahráli na smeč blbostmi, kterými se zabýváme. To někteří vnímají hodně špatně, zvlášť v pravoslavném způsobu života na vesnicích, kde to mají lidé postavené hodně folklorně.
Co pro uprchlíky po duchovní stránce mohou kněží udělat?
Některé věci jsou nám společné, ty můžeme dát do modliteb. Jde o to, že bychom měli udělat všechno, co můžeme, a já bych řekl, že ještě kousek za to. Myslím, že se snaží jak katoličtí kněží, tak z ostatních církví. Jsou to v první řadě lidé potřební a neodmítají, že přichází kněz. I když jsou pravoslavní, modlit se můžeme stejně. To je jedna z věcí, o kterou se katoličtí kněží určitě snaží. Nehledě na vybídnutí biskupů dát k dispozici fary, které jsou volné pro ubytování. Pak tu je také katolická charita, která má v portfoliu obrovskou škálu pomoci. To je něco, kde se mohou zapojit i naši kněží.
Vy jste byl léta prezidentem diecézní charity, jak se nyní díváte na její počínání?
Samozřejmě jsem pyšný na to, co jednotlivá střediska dělají. Beru to, jako když vám děti odejdou z domova, staví se na vlastní nohy a vy máte radost, co dokážou. Už jsou dospělí. Funguje to a já jsem velmi rád, že charita je jednou z velkých hybných sil v humanitární situaci. Ono je to skoro jako o povodních. Charita má svoji normální činnost, a pak přijde taková velká akce a organizace nad rámec svých činností vygeneruje obrovskou sílu a dává všanc svá střediska a zázemí, aby se použila na řešení krizí. Jsem rád, že to funguje.
