Farář Josef Suchár, který se podílel na znovuzrození téměř zaniklé obce Neratov v Orlických horách, vidí v současném okleštěném společenském životě paralely s příběhem svaté rodiny, který si připomínáme.
„Jak to začalo? Tím, že mocný tehdejšího světa nařídil, že svatá rodina musí někam jít. Neměli čas přípravy na Vánoce, jak to nyní lidem tlučeme do hlavy - udělejte si klid a podobně. Nic z toho neměli. Určitě se těšili, jak si to v Nazaretě zařídí, narodí se jim dítě, spousta známých přijde a najednou prásk, bude to jinak. Ty půjdeš tam, ty tam, tam nesmíš, tohle nesmíš. Je to hodně podobné opatřením, která máme,“ líčí Josef Suchár v rozhovoru, který vznikl před Vánocemi.
Jak prožít v současné době Vánoce? Mění se smýšlení o svátcích, nebo se jen přesouvají na internet?
Nejsem a nechci být moralistou a kritikem, že lidé tráví čas v nákupních centrech a shání dárky, ale adventní čas má svou nostalgii a může do něj být vložené něco, co je spojené s touhou a očekáváním. My jsme si však navykli, že máme supermarkety a co chceme, koupíme, kdy chceme, ať je zima, nebo léto. Ztrácíme tak onen čas očekávání a těšení se na jaro a na jahody, na čas třešní a čas jablek, protože máme všechno.
Akceleroval to letošní advent plný omezení?
Já mám strašně rád vánoční příběh, který do tohoto času vstupuje. Svatá rodina najednou přijde do Betléma a jsou tam cizí, nemají tam nikoho, stanou se těmi posledními, kteří za nikým nemohou, nemají žádné přátele. Je to jako rouška na puse. Skončí někde za Betlémem v jeskyni nebo v chudé stáji. Ale síla lásky, síla lásky Josefa a Marie… Ono to není tak jednoduché, protože který chlap si vezme cizí dítě? Nebylo jeho a on mu měl dát svůj život. Také Maria to neměla jednoduché. Představovala si život s Josefem a najednou se zjevil anděl a řekl, že to bude jinak. Strach, že přijde o všechno, že přijde o Josefa… A našlo se řešení, pořád spolu byli, Josef ji vzal k sobě, byť jí měl podříznout krk, protože mu byla nevěrná. Najednou blázinec, a to má přijít na svět král králů a pán pánů. Úplně to rozbíjí jejich představy a do toho vchází tři králové, postavy moudrých mužů, kteří uviděli hvězdu, znamení a šli hledat krále, spásu světa. Hvězda je dovede ke stáji, oni vešli a uviděli Marii, Josefa a dítě, sklonili se před nimi a poznali spásu. Že je v lásce, která se dává, v novém životě, dítěti, které se narodilo z lásky. K tomu je folklor pastýřů, kteří to také pochopili a když je uviděli, dávali, aby to mohlo žít.
To jsou Vánoce stejně jako blázinec v nákupních centrech. A když udělám radost některým z dětí a když si můžeme večer chvíli sednout a přežít všechna úskalí, protože stejně to bude jinak. Představovali jsme si, že to bude takhle, ale pak se dítě pozvrací, shodí stromeček, nezavolá tuhle, kurýr nedoveze dárek. Vždycky to je nějak jinak, ale i tím je potřeba projít, protože to nejpodstatnější je, že můžeme být spolu a chceme si něco dát. Všechno, co k tomu patří, je dobré. Přidělávejme si k tomu folklor, jaký chceme, protože podstata je, abychom aktu lásky dali zelenou.
Letos bychom však měli na nějaká velká setkávání zapomenout.
Stačí třeba zvednout telefon a zavolat: Mami, jsme tady, u stromečku a máme tě rádi. To je to nejkrásnější. Nebo zavolat někomu, komu jsem dlouho nevolal, protože jsem na něj naštvaný. Dokázat mu říct: Jsou Vánoce, víš, chtěl jsem ti říct jen promiň, je mi to líto. To všechno patří k tomu bláznění a klokotu. Mým úkolem je pomoci lidem, aby našli esenci podstaty Vánoc, aby nezapomněli na vánoční příběh, kde se stávají jeho postavami. Každý rok.
Jaké pro vás budou letošní Vánoce?
Klasická půlnoční mše, na kterou jsme byli doposud zvyklí, letos ze zřejmých důvodů nebyla. Namísto ní jsme vyhlásili, že se na Štědrý den uskuteční půlnoční požehnání. Celá tato „akce“ nebyla nijak organizovaná. Kostel zůstal otevřený a průchozí. Lidé se mohli v kostele jen tak zastavit, posadit, poslechnout si hudbu, podívat se na jesličky, případně si poslechnout ono požehnání.
Půlnoční mše je rituál oslavy a patří k tomu nej. Ale lidé, kteří přicházejí na půlnoční, moc neznají smysl rituálu. Pro ně to znamená krásu, jdou do kostela, který svým způsobem vypráví o kráse a vznešenosti. Myslím, že když jim pomůžeme, aby mohli přijít a podívat se na jesličky a betlém, zapálit svíčku, je to daleko přínosnější, než když někde budou stát fronta nebo objednávat lístky, aby mohli na bohoslužbu. Myslím si, že pro věřící má smysl udělat bohoslužbu třeba dříve, ale večer bychom půlnoční měli přizpůsobit lidem, aby se jich tam co nejvíce mohlo účastnit aktu naděje, která přichází s radostí Vánoc a touhou obdarovávat.
Proč i nevěřící tolik táhne právě půlnoční mše?
Je to takové doznění štědrého večera a vší krásy. Jde se někam, kde je to povznášející. Rituál vlastně začíná už s tím, když se lidé rozhodnou vstát od televize a vyjít ven. Jdou, protože chtějí. A jdou dlouho, vždyť my míváme plný kostel, asi 500 lidí. K nám musí všichni přijet, kolikrát v hrozném počasí. Já obdivuji ty, kterým stojí za to, aby tam o půlnoci byli a tu chvíli strávili, a je mi úplně jedno, jestli tam jsou celou mši nebo jen chvíli. Tak, jak je to pro ně přijatelné, protože každý z nás to má nějak.
Jak se vás v Neratově dotkl letošní takřka pandemický rok?
Tím, že lidé objevili Orlické hory, bylo jich najednou mnohem víc. Navíc pro nás letošní rok byl hodně hektický. Měli jsme rozdělanou činnost a potřebovali jsme to co nejrychleji dát dohromady, a do toho přišla omezení. Najednou máte nedostatek lidí, nedostatek úředníků, kteří by měli zpracovat to nebo ono, musíte stále na něco čekat. Člověk si uvědomí, jak moc toho je.
22. listopadu 2018 |
Kvůli různým omezením letos řada lidí přišla o přímý kontakt se svými blízkými. Došlo kvůli omezením bohoslužeb i k duchovní samotě?
Jde o hledání cest. Buď si řeknu, že je to hrozné, nebo mohu hledat cesty, co mohu udělat a jak. Já tento stav paradoxně nevnímám tak zle, protože si myslím, že některé věci byly na můj vkus příliš zafixované na různé formy a rituály. Z mého pohledu se mše svatá stala jediným druhem bohopocty, kde se věřící realizoval. Ale slavení mše svaté má být vrcholem bohopocty a musí být něco pod tím, co je normální, a potom z toho vyrůstá to top. Narozeniny a svátky také neslavíme každý den, protože pak už to lidem zevšední a stane se z toho rituál, který se může i vyprázdnit, zůstane jen slupka nahoře, která, protože nemá vnitřní obsah, ztratí dynamiku, jež ve vás vzbuzuje touhu, abyste to dělal. Mnohdy se to nahradí slovem musíš. Musíš jít do kostela, musíš být tam a tam. To je špatně. Jde o vztah, kde se mluví o lásce. Copak můžete nařizovat lidem, jak se mají milovat? Vytvořit nějakou směrnici? Ona bohužel v zásadě je, protože uzavřete-li manželství, musí manželé plnit manželské povinnosti a mezi ně patří i milostný styk. Až tak to došlo. To by mělo být vrcholem toho souznění a jestliže to dáte do plnění povinností, že to někdo může vyžadovat, uděláte z toho něco, co tam vůbec nepatří.
Mluvíte o církevním právu, podle něhož, když žena či muž přijde a řekne, že ten druhý neplní povinnosti, může požadovat anulování sňatku?
To je i v civilním právu. Až takhle to došlo, že je vyžadováno naplňování manželských povinností.
Cítíte, že někteří lidé vnímají mši více pro formu než pro její obsah?
To je jedna z těch věcí, když se vám to stane rutinou.
Takovou rutinu však letošní rok poměrně rozbil.
Najednou ji tu nemáte a začínáte přemýšlet, co vám to dávalo. Buďto to přejdete a máte volno, řeknete si nemusím, nebo vám najednou něco schází. Je to úplně stejné jako v manželském vztahu. Jestliže ho neživíte a stane se vám rutinou - starost o děti, tohle, támhleto -on najednou vychladne a je z něj povinnost. Ale pokud ho živíte, vkládáte do něj spoustu věcí a snažíte se učinit ho zajímavým, tak nejde jen o milostný akt. A ten také nebude jen proto, aby byl. Krásou vztahu budou děti, naše společné budování, podnikání, výletování, sportování a všechno možné. To je, proč to děláme rádi. Za to potom je člověk vděčný a jde poděkovat do kostela, protože to tak cítí. Až přijde čas a uvolní se to, pak to mohu prožít se vším všudy s tou radostí a velikostí.
Jak se díváte na online bohoslužby?
Já to beru tak: všechno zkoušejte. Co je dobré, toho se držte, co je zlé, to zavrhněte. To jest citát z Písma svatého. Myslím si, že je dobré zkoušet všechno, co může napomoci. Je to jako distanční výuka, ale nenahradí společenství, protože je to jen náhrada. Někdo si na to může zvyknout, protože je to pohodlnější. Společenství to však nenahradí. Já chci třeba teď o Vánocích navštívit svoji maminku a mrzelo by mě, kdyby to nešlo. Je mi to líto, tak si každý den telefonujeme, abychom se alespoň slyšeli. Ale telefon nebo skype nenahradí to, že chci s ní chvíli být, pohladit ji. Tak je to myslím se všemi. Využívejme tyto cesty, když to jinak nejde, ale je důležité, abychom neztratili citlivost a abychom nevytvořili systém, že to stačí.
Objevily se hlasy, že virus je nějaký boží trest nebo zkouška. Vy se nad tím teď usmíváte.
Víte, můj Bůh není Bohem trestajícím. Pohled na Boha, který je tady nad námi jako šmírák, který se dívá, jak my tady žijeme. A když se člověk snaží být dobrý a kolikrát mele z posledního, tak ještě na něj sešle nějaké utrpení, aby ho přidusil, protože pak ho možná odmění, a když ne, tak šoupne do pekla, to jsou myslím pořád ještě pozůstatky, řekl bych, dětinských představ. Jsme zahlceni termínem spravedlnost, kterou považujeme za vrchol. Ale všimněte si, že i v pohádkách spravedlnost vede do pekla, protože vás tam vaše činy doženou, tam by vás měli spravedlivě potrestat. Čili spravedlnost je v pekle, v nebi je milosrdenství a odpuštění. To jde ještě dál než spravedlnost. Nebe je plné darebáků (smích), kteří pochopili, že dělali blbosti, a těch, kteří si uvědomují, že byli obdarováni, že jim bylo odpuštěno, protože tím největším a nejsilnějším aktem lásky je právě odpuštění. Na tom stojí nový život. To je právě znamení, použiji ten biblický termín, spásy pro člověka, protože mu nabízí nový život.
20. listopadu 2019 |
