Pan Martin si nevybral toto plemeno jen tak náhodou, ale pro jeho vlastnosti. Díky své velikosti a charakteru je to podle něj ideální hlídací pes na venkov. Ví, o čem mluví, doma už jednoho „kazoše“ má, jedenáctiletého Borease neboli Borču. Teď tedy k tomuto postaršímu bardovi přibyla Adélka a oběma prý vzájemná společnost svědčí.
Na ochraně pozemku prý s oběma psy ideálně spolupracují i dvě kočky, takže neproklouzne ani myš. Nastavené to mají majitelé se psy a kočkami tak, že jsou to parťáci, takže jsou na zaštěkání pouštěni do domu, občas tam i přespí. Zdá se, že pan Martin výchovu štěněte velkého plemene zvládá, chce ale pro jistotu vsadit na Rudovy rady, jak s Adélkou dál pracovat.
U Adélky by nerad pokazil socializaci už proto, že je povahově trochu ostřejší a začala být poněkud akční. A tak se Rudolf Desenský rozhodl vzít s sebou i svoje štěně, Lajlinku, a sešli se s Martinem a jeho Adélkou hned napoprvé rovnou v Praze. Vybrali si frekventované místo poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad, kde je jak zastávka tramvaje, tak venčicí park, a obě štěňata nejprve nechali trochu vyběhat, aby se zklidnila.
Pejska je před cestou tramvají nechat vyběhat a zklidnit.
„S nevylítaným pejskem jít do tramvaje, to není úplně dobrý nápad,“ vysvětloval Desenský, proč je vylítání a zklidnění důležité. Obě fenečky sice pustili navolno, nicméně nechali jim dlouhá provazová vodítka, tzv. couračky, aby bylo možné je v případě potřeby bezpečně odchytit.
Dlouhá šňůra vůbec patří podle Desenského k základní socializační výbavě; v ruce ji doporučuje držet jako laso, aby bylo možné si ji podle potřeby přehazovat z jedné ruky do druhé. K tomu pak široký kožený obojek (ne tenký nebo plastový), který pejska nepřidusí, když si ho potřebujete přitáhnout, třeba právě při nastupování do tramvaje nebo do metra. Utažený by měl být u velkých plemen na dva prsty, u malých psů na jeden prst, aby se z něj nemohli vyvlíknout.
Hlavně v pohodě a s klidem, jako doma
„Prvotní základ socializace štěněte je uklidnit hlavně sebe i ty pejsky. Pokud bychom to dělali hekticky a byli ve stresu, budou ve stresu taky, protože jsou na nás závislí,“ zdůrazňuje znalec psů.
Když okolo prochází cizí pes s majitelkou, nejprve se Desenský slovně ujistí, že je ten pes v kontaktu s dalšími psy v pohodě, pak teprve nechá obě štěňata, aby s ním přišla do kontaktu. „Když se nějaký pes bojí kontaktu s našimi pejsky, tak do kontaktu nepůjdeme. Nesocializujeme za každou cenu s každým psem,“ zdůrazňuje Desenský. „Protože kdyby pes, který se bojí, štěně pokousal, máme v tu chvíli doma traumatizované štěně. Hledejte tedy pouze psy kontaktní a aspoň trochu vychované.
Štěně by se mělo brát do různých dopravních prostředků, nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat.
Na vlastní zastávce tramvaje pak je na místě nejprve nasadit pejskovi košík, což se většinou štěňátkům nelíbí. Štěně je tedy potřeba uklidnit, a klidně můžete nechat dvě tři tramvaje odjet, aby pejsek mohl pozorovat, jak tramvaj přijíždí, zastavuje, lidé vystupují a nastupují… Naposlouchá si zvuky a zjistí, jak to funguje. Člověk by také měl mít volné obě ruce, aby se mohl naplno věnovat jen štěněti a nemusel hlídat třeba kabelku přes rameno, vždyť věci si můžete dát třeba do batohu nebo ledvinky.
Při socializaci štěněte v tramvaji je nutno dávat si pozor nejen na nastupování i vystupování, aby pejsek třeba neuklouzl nebo si někde neskřípl tlapku. V tramvaji pak vítejte každý chtěný kontakt se štěnětem z řad cestujících, i to je důležitá socializace, navíc to pejska uklidní.
„Pokud ho někdo hladí, štěně vidí, že jsou v tramvaji úplně normální lidi, co mají rádi pejsky,“ vysvětluje Desenský v úvodním videu se socializací dvou velkých štěňat v prostředcích MHD v Praze. To samé totiž platí i v metru, kde je nutné dávat velký pozor na jezdících schodech, případně na mezeru mezi nástupištěm a podlahou vlaku.
Štěně z vás musí cítit pohodu, aby vědělo, že máte situaci pod kontrolou.
Výstup z jezdících schodů je nejnáročnější, štěně by si mohlo brutálně poranit drápky.
„V metru je nastupování na jezdící schody asi nejnebezpečnější věc, a ještě nebezpečnější je vystupování,“ konstatuje Desenský. Pejska můžete vzít i do náruče, pokud cítíte, že je nejistý. Když se uklidní a získá jistotu, měl by pes překonat výstup ze schodů krokem či skokem, aby se mu nedostaly drápky mezi zoubky pohybující se schodnice a okrajem schodů.
Navíc je třeba pejska neustále chválit, aby se cítil jistý. „Pořád mu musím dávat najevo, že tam s ním jsem a že se vůbec nic neděje. Ne ho utěšovat či chlácholit, to by bylo to nejhorší. Prostě na pohodu, jako doma, pohladím ho, podpořím hlasem,“ radí Desenský pro něj samozřejmou věc.
Martin, majitel pětiměsíční Adélky pak dostal za úkol dál natáčet, jak Adélku socializuje s dalšími vychovanými psy, jak nechává cizí lidi, aby si ji pohladili, a jak ji zvyká na různé dopravní prostředky. A po měsíci, že se na to spolu s Rudolfem Desenským podívají. „Myslím, že za měsíc už Adélka nebude řešit nic, protože jí to zevšední. Nových věcí se bojí, toho, co zná, se nebojí. To je definice socializace,“ uzavírá lakonicky Desenský. Martin to skvěle zvládl, Adélce se hodně věnoval a nebylo téměř co vytknout.
