Předseda Asociace psychologů sportu a děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci má právě za sebou jedenáctou konferenci na téma Mentální zdraví ve sportu. Přednášky se týkaly i roli médií nebo sexuality ve sportu.
Jednapadesátiletý renomovaný sportovní psycholog v olomouckém Divadle na cucky upřímně připustil, že sám je už vyhořelý prací s ambiciózními rodiči nebo trenéry mladých sportovců a tuto klientelu po letech posílá spíše za kolegy.
„Jsem zastáncem toho, že minimálně do začátku puberty by tě ten sport měl fakt bavit. Když tě nebaví a začneš ve třinácti před zápasem nebo závodem zvracet, nemůžeš spát, rozjede se neuróza, tak něco není v pořádku. Ale bacha, ne že je něco v nepořádku s tím dítětem, ale s tím prostředím - to znamená s rodiči nebo trenérem,“ zdůraznil. „Já jsem v této oblasti už trošku vyhořelý. Ale když jsem s mladými sportovci pracoval a rodiče mi přivedli chlapečka nebo holčičku s těmito problémy, tak jsem jim poděkoval, poprosil je, ať dítě pošlou domů a přijdou za mnou oni.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Otevírat oči rodičům je sice důležité, avšak povede se to spíše výjimečně. „Je to hezký pocit, ale neřekl bych, že se to daří příliš často,“ přemítá. „Nemusí tam být špatný záměr rodičů nebo trenéra, ale v tomto věku mají tu moc, že když trochu změní svůj přistup, chování, tak zázračně ve většině případů problémy děti ustoupí. Je smysluplné pracovat s významnými druhými osobami kolem dítěte.“
S důrazem na výsledky by podle něj malé děti neměly být konfrontované. „Problém není výsledek, problém je reakce významných druhých osob na výsledky a důsledky, které to má do budoucna,“ připomíná zase zásadní úlohu mládežnických trenérů a rodičů.
Uvádí příklad ze Skandinávie. „Pochází z házené - jsou nejlepší na světě jak v chlapech, tak v ženských. Od kategorie šestnáct nahoru, kde přijedou Noři, Švédi, Dáni, jsou na topu. Funguje jim to dobře, dělají to dlouhou dobu,“ vypráví.
„Děti přijedou na turnaj, rozhodí je do náhodných družstev, vyhlásí výsledky. Příští týden přijedou na jiný turnaj, kde je zase rozhodí do úplně jiných týmů. Zažívají si vítězství, porážku, ale současně vědí, že to nemá žádný význam, protože příště budou hrát v jiném mančaftu. Trenéry to intenzivně vede k tomu, aby děcka naučili hrát správně technicky, aby kladli důraz na spolupráci mezi sebou, protože pokaždé bude hrát s někým jiným. A když v patnácti začnou hrát normálně ve svých klubech s těmi důsledky, s těmi tabulkami, tak jsou nejlepší na světě.“
Psycholog Šafář o Kúdelově aféře. A jak sportovci čelí zákazům či smrti blízkých? |
První otázka rodičů po utkání svého dítěte by neměla být na výsledek nebo počet gólů. „Ale: Jaké to bylo?“ tvrdí Šafář. „Ať vám to dítě řekne samo. Je fajn, když kladete důraz na to, jak spolu hráli, co ostatní kluci, holky, aby tam byl ten celek, protože chválit za gól nebo výsledek je zbytečné, ten se už chválí sám. Sociální odezva je jasná. Aby měl emoční vazbu spojenou nikoli s výsledkem, ale s procesem, komunitou. Jako rodič, jako trenér utváříš to nastavení, potřebuješ dávat zpětnou vazbu víc mimo ten výsledek. Není to špatně, ale nepotřebuješ to ještě podporovat.“
Takový přístup pak podle Šafáře vede k odolnější mentální kondici začínajícího sportovce, respektive ke zdravému nastavení. „Ve chvíli, kdy se děcka naučí, že mají stát tam, přihrát tady, udělat tohle, tedy ty podstatné věci výkonu, tak v šestnácti, sedmnácti, osmnácti, kdy už na výsledcích víc záleží, se pak mladý sportovec dokáže víc oprostit od toho, aby výsledek nebyl pro něj ten hlavní stresor, nebo tahoun, ale soustředíš se na ten proces, na tu hru, na věci, které máš dělat,“ podotýká Šafář.
V divadle vyprávěl také o úskalích mentálních koučů, problémech fotbalistů po kariéře i jejich vyšším počtu sebevražd či o duši sportovců v covidové době.
Závěrem poradí základní cvičení k navození si zdravých myšlenek.
