Když jsem si dělala rešerše na tento rozhovor, našla jsem informace o obdivuhodném množství všech vašich aktivit. Přesto o vás však velká část titulků mluvila jako o manželce Karla Janečka. Vadí vám to?
Ano, vadí. A to nejen osobně, ale i principiálně. Myslím si, že nejabsurdnější takový případ byl, když manželský pár Moserových vyhrál Nobelovu cenu, ale v médiích se psalo převážně jen jeho jméno a označení „jeho manželka“.
To je naprosto sprostý příklad toho, jak je ženská role a její forma práce a přínos společnosti redukován na to, čí je žena, tedy komu patří nebo s kým spí. Je to velký zlozvyk. Nefér je to tím víc, že to není oboustranné. Bylo by fér, kdyby se u mužů ve veřejném prostoru říkalo, čí je manžel, kolik má dětí, jak s tím plánuje kombinovat svoji práci... Na klasické otázky pro ženu se mužů nikdo neptá. Přijde mi, že to odráží určité stereotypy, které nejsou pro ženy vůbec podporující. Myslím, že se to mění úplně ohromnou rychlostí. Za první republiky se koneckonců běžně říkalo „paní doktorová“ a podobně... Od toho jsme ušli milion mil. Pokrok tedy je, takže věřím tomu, že bychom se mohli vnímat časem primárně jako lidi.
I muži mají emoce a jejich potlačování stojí za problémy společnosti i vztahů. Genderování je nesmírně problematické.
