Šel jsem se nedávno podívat ke Kamennému ovčákovi u Klobuk, jak si stojíme, pokud jde o konec světa.
Jak známo, podle pověsti se náš největší menhir posune každý rok o vzdálenost rovnající se „zrnku písku“ ke kostelu v Klobukách (podle jiné verze ujde krok, a to vždy při kostelním zvonění). Až do Klobuk dojde, bude konec světa.
 |
Takže, aby bylo jasno, pořád je to ještě víc jak kilometr, situace je navzdory klimatické změně a koronaviru celkem uspokojivá. Navíc kolem menhiru postavili jakousi malou dřevěnou ohrádku a uvnitř kruh vysypaný pískem, jako kdyby mu ohrádkou chtěli zamezit v pohybu.
Pro pořádek, kámen je z pískovce a měří tři a půl metru. Byl pravděpodobně opravdu vztyčen uměle, a to nejspíš za Keltů (400 let před naším letopočtem), ale nemusíme se o to přít, protože už se to přesněji stejně nikdy nedozvíme.
U těchto kamenů mimochodem hodně závisí na tom, kdy k nim přijdete. Kamenný ovčák je velký, úctyhodný a každý tu povinně pokývá hlavou, jak to ti chudáci Keltové bez jeřábu vztyčili. Byl jsem tam ale odpoledne a u blízké silnice, kde je samozřejmě zákaz parkování, parkovalo plno aut. A mystický pocit a extáze se jaksi nedostavily. Tak zase příště. A jedeme dál. Do Prahy!
Menhir u hypermarketu
Dlouho jsem netušil, že i Praha má svůj menhir, který stojí u rodinného domku v Ládevské ulici ve čtvrti Dolní Chabry. Stojí a nestojí v zahradě, protože katastrálně asi ano, ale majitelé obestavěli plot kolem něj, aby k němu mohli kolemjdoucí. Asi není tak krásný jako třeba Kamenný ovčák, ale menhir to bezpochyby je.
Menhir v Dolních Chabrech dnes stojí v malém výklenku plotu u rodinného domku. Na starých fotkách je ale ještě mimo Prahu.
Jak jsem se dočetl na internetu, kámen byl usazen asi před šesti tisíci roky, je z buližníku, pravděpodobně stojí na svém původním místě a říká se mu Zkamenělý slouha. Snad o všech menhirech si ve středověku lidé mysleli, že tam někdo zkameněl.
Asi nejvíc si člověk u těchto kamenů uvědomí, jak dnes stojí v úplně jiném kontextu, než byly postaveny. Na informační tabuli je fotka, na které ještě kámen stojí v loukách za Prahou a dokonce ho tam obdivuje spisovatel Eduard Štorch. Byl to orientační bod, místo zastávek a meditací.
Dnes se choulí v obyčejné čtvrti vedle vilek, navíc nedaleko od hypermarketu a rušné výpadovky na Ústí nad Labem. Ale nikdo si ho nedovolí přemístit nebo někam úplně odvézt. Kolem menhirů zůstává aura posvátna.
Zbuzanský menhir
Kousek od Prahy leží i Zbuzany, kde jsem se vypravil ke „Zbuzanskému menhiru“. Zbuzany jsou takové příjemné satelitní městečko na dohled od stodůleckých paneláků.
Menhirem se pyšní i satelitní městečko Zbuzany u Prahy.
Zbuzanský menhir je vysoký asi 80 centimetrů. Stojí na dlážděném zákoutí s lavičkami mezi křovím a vilkami a když jsem své slečně poslal jeho fotku, přišla mi odpověď, že je to spíš takový „menhiříček“, než menhir. Na starších fotkách byl dokonce ještě ve vysoké trávě.
Snadno k němu dojdete i proto, že přilehlé ulice se jmenují „U Menhiru“. Je na něm vytesaný kříž a udává se, že váží půl tuny (to by mě zajímalo, jak ho zvážili). Víc se o něm neví. Ani to, kdo právě tady zkameněl.
Mnich nebo strašidlo
Krajina Lounska a Kladenska je podle mě jedna z nejnudnějších v Česku. On to i vysvětloval známý geolog Václav Cílek v jedné své knize, že střední Čechy jsou prostě přetrženou krajinou, kterou rozdělují vybíhající dálnice z Prahy, satelitní městečka a plechové haly. Člověk tu jde hodinu kolem jednoho pole.
Jenže zároveň vždycky smekám, že to je ta krajina, kde to všechno začalo, protože právě tady se pozoruhodně soustřeďují prakticky všechny české menhiry.
Zkamenělý mnich u Drahomyšle nedaleko Žatce je zvláštní svým nakloněním. Platí za druhý nejznámější menhir u nás.
Po Kamenném ovčákovi je druhý nejznámější Zkamenělý mnich u Drahomyšle na půl cesty mezi Louny a Žatcem. Turistická značka k němu nevede, ale lokalizujete ho podle šipek „Menhir“ ve vsi. Zdejší pověst pojednává pro změnu o mnichovi, který svedl místní dívku a když spolu utíkali, opat ho proklel a mnich zkameněl.
No, podle mě spíš tedy kámen vypadá jako nějaké zkamenělé strašidlo na mezi, nebo jako postava oblečená do dlouhého hábitu. A je takový podivně dopředu nakloněný. Opilý menhir!
Kounovská záhada
Kounovské řady na Rakovnicku nejsou, přísně vzato, menhiry, ale patří do této kategorie záhadných kamenů. Stojím na lesní cestě a dívám se na kameny narovnané do řady. Stromy se před nimi uctivě rozestupují do malého průseku. Jeden, druhý, třetí kámen, řada se ztrácí v lesním mlází.
V zimě jsou na sněhovém podkladu kameny u Kounova zvláště dobře viditelné.
Má smysl sem jít ve sněhu uprostřed ledna, protože na bílém podkladu šutry víc vyniknou. Jasně, nemějte přehnaná očekávání, není to Stonehenge, ale je to fakt zvláštní „stavba“. Je to dílo člověka, které nemá na první pohled zřetelný smysl a účel. Musíte se dívat a v lese narazíte na mnoho řad či jejich zbytků.
Možná nejzáhadnější místo v Česku. Kounovské řady tvoří asi 2 000 kamenů narovnaných do patnácti řad v lese na plošině nad vesnicí Kounov. Objevil je místní učitel Antonín Patejdl relativně nedávno – v roce 1933.
Památka je už dnes trochu poničená. Část kamenů sedláci z různých důvodů odvezli, část pohltil terén a les. V odborné literatuře se píše, že původně asi tvořily souvislé zídky a byly víc nad terénem. Neví se, a nikdo už asi nezjistí, kdo je postavil a proč. Byl to astronomický kalendář nebo hranice malých políček?
Dnes je to vyhlášené místo. Kounovské řady mají vlastní muzeum, parkoviště, turistickou známku a vede k nim nádherná cesta lemovaná stromy a novodobými sochami. Je tam dokonce „motivační pomníček“ s keltským křížem a nápisem „Hledej sám sebe“.
Pomníček s nápisem "Hledej sám sebe" na cestě ke Kounovským řadám
Turistické značky speciálně upozorňují na dva z kamenů – Gibona a Pegase. Gibon je velká placatá deska, která vypadá jak obětní oltář. Špatně se hledá, ale dejte se u lesního altánku do lesa, je tam i na stromě nastříkaná směrovka. Kámen je asi 100 metrů od cesty. Kámen Pegas je na cestě a působí všedněji, ale i ten je nadprůměrně velký.
Kameny podněcují fantazii a každý může přijít s nějakým vlastním vysvětlením, proč tu jsou. Někdo si třeba představuje, že tvořily jakýsi labyrint, kudy cestičkami mezi kamennými řadami procházel náboženský průvod k oltáři Gibbonovi. Proč ne? Záhadologové zjistili, že spojnice Gibon – Pegas ukazuje západ Slunce při zimním slunovratu. Tak si to tu dnes můžete vyzkoušet.
Památník menhiru
Na závěr jedna kuriozita. V Selibicích u Žatce mají „památník místního menhiru“, který tedy – popravdě řečeno – vypadá taky jako menhir, byť je umístěn na dětském hřišti vedle houpaček. Zdejší původní menhir totiž skončil v lounském muzeu, tak si tu postavili aspoň jeho památníček.
V Selibicích nedaleko Žatce postavili ojedinělý památník místního menhiru, který skončil v muzeu. I památník koneckonců jako menhir vypadá.
