RECENZE: V budoucnosti se bude tančit všude, soudí Graham Coxon

Skladatel a kytarista kapely Blur Graham Coxon má rovněž výtvarné nadání. Aktuálně je předvedl v dystopickém komiksu Superstate, k němuž složil stejnojmenný soundtrack.

Kytarista, skladatel a výtvarník Graham Coxon | foto: archiv umělce

Řekne-li se „komiks“ a „bývalý člen Blur“, většině fandů bývalých britpopových prominentů se vybaví kreslená kapela Gorillaz, kterou uvedl v chod zpěvák Damon Albarn společně s komiksovým výtvarníkem Jamiem Hewlettem.

Tyhle dva ovšem na počátku 90. let propojil méně nápadný člen Blur, kytarista a skladatel Graham Coxon, který se kresbou a komiksem sám aktivně zabývá. Z jeho pera pochází obal desky Blur 13, jeho sólových desek a nejnověji také dystopický komiks Superstate, odehrávající se v nejspíš nepříliš vzdálené budoucnosti.

Kniha je rozdělena do patnácti kapitol a souběžně s ní vyšel patnáctiskladbový soundtrack. Autorem hudby je Graham Coxon, zpěv si kromě jeho spíš střídmého vkladu vzalo na starosti hned několik zpěvaček.

Coxonův hlas se nejvýrazněji ozve ve skladbě We Remains, silně evokující „vesmírné“ období Davida Bowieho. Není to náhoda, tato píseň, která celý projekt Superstate odstartovala, začala vznikat v den Bowieho smrti. Je to citlivá, vkusná pocta, neokázalá a upřímná, jeden z vrcholů už tak silného a propracovaného alba. Věčnému Davidovi se zlehka klaní i závěrečná Listen, nad níž jako by poletoval vánek utkaný z nápěvu Heroes.

Jen pro upřesnění, mýlil by se ten, kdo by od soundtracku k dystopické sci-fi čekal chmurnou elektroniku nebo výhrůžné dronové hřmění. Většina písniček je v duchu sedmdesátkového disca, funku a elektra. Těžko říct, jak to funguje ve spojení s četbou komiksu, ale při samostatném poslechu je to velmi zábavná a barevná jízda.

Hned v úvodní Yoga Town si nelze nevzpomenout na Blu. Hravý, minimalistický, ale ohromně chytlavý a účinný melodický motiv, který ji rozjíždí, jako kdyby z oka vypadl hitu Girls & Boys. Strohý taneční rytmus dává vyniknout zpěvné melodické lince a kdesi v pozadí dokreslují atmosféru futuristické plochy. Píseň nenápadně, ale pozvolna graduje, je v ní kus melancholie a napětí, zkrátka jako otvírák naprosto ideální.

Následující Uncle Sam je vyloženě poctou sedmdesátým létům – hybná funková písnička s rozkošně staromódními syntezátory, odsekávanými kytarami a tanečním groovem. Hodně práce v ní odvádí skvělá zpěvačka Rahel Debebe-Dessalegne, jejíž hlas je dominantní i v It’s All In Your Mind, která díky valivému rytmu ve slokách dává vzpomenout na bristolský trip hop.

Superstate

70 %

Superstate

Only Takes A Stranger tepe nekompromisním disco beatem, ale znovu je v ní něco znepokojivého. Zatančíte si, ale stále se budete ohlížet ke dveřím, jestli do klubu nevejde někdo, koho byste opravdu neradi viděli.

Na tomto kontrastu je ostatně vystavěna celá žánrově rozvolněná a pestrobarevná deska a právě to jí dává řád a pevné zakotvení. A drží ji nad vodou i v několika málo slabších okamžicích, viz třeba The Ball Of Light, pozoruhodnou pouze faktem, že po rytmické stránce jde o odvozeninu Close To Me od The Cure.