Od pátečního večera vás diváci mohou vidět v seriálu Co ste hasiči, který byl kvůli covidu o několik měsíců odložen. V čem bylo natáčení o venkovských hasičích specifické?
Ve srovnání s denními seriály, které se vlastně pořád motají v jedněch kulisách, tenhle typ seriálu, který herce a štáb vytáhne do reálu, je samozřejmě milé zpestření. Má to svoje minus, a to, že je nástup o něco dříve, protože vás musí odvézt na lokaci. My ji ale měli naštěstí blízko u Prahy, takže jsme si to užívali.
Tomu pomáhal i žánr, jedná se o komediální seriál a podle mě s výborným obsazením. Poprvé jsem se před kamerou sešel s klukem, se kterým se znám od mládí prakticky celý život, a tím myslím Petra Rychlého. Což mě těšilo, když pracujete s někým, kdo má smysl pro humor a ještě máte vytvářet komické situace, tak se samozřejmě daří o to lépe.
Jenže vy tam právě Petru Rychlému, jakožto šéfovi místních hasičů, trochu komplikujete život. Vaše postava starosty je prý trochu s prominutím hajzlík.
Výrazem hajzlík jste ho myslím naprosto přesně charakterizovala. Je takový typický český čičmunda, který přišel na to, že i v malé lokální politice se dá sezobnout nějaká pralinka navíc, a tak v tom tak kličkuje a snaží se vyjít s každým. Pochopitelně, abychom měli nějaké „drámo“, tak je tam právě zápletka, že soupeří se šéfem místních hasičů. Pořád se ale moje postava drží v celku milých konturách. Myslím si, že na lumpárny většího kalibru nemá kapacitu, snaží se v tom nějak kličkovat. Má to také lidský rozměr, má trápení s dcerou a manželkou.
Dostal jste se v seriálu k nějaké hasičské technice?
Kdybych v nějaké práci váhal, jestli ji časově zvládnu nebo ji chci dělat, a někdo by mi řekl, že se tam můžu svézt na traktoru nebo uvidím nějaký starý autobus, jdou veškeré jiné nároky pryč a okamžitě zadávám své agentce, ať udělá vše potřebné, abych tu roli dostal. (smích) To je taková past, do které mě vlákali už před lety třeba při Okresním přeboru. Tehdy mi volala castingová režisérka s tím, že by pro mě měla roli, ale malou. Že hledají takového pitomce, který je autobusák, a že si na mě vzpomněli.
Václav Kopta ■ Narodil se 21. června 1965 v Praze. |
Přerušil jsem ji a říkám: „Dost, souhlasím, beru, nezajímá mě vůbec rozsah role, jen mi slibte, že se v autobuse opravdu svezu.“ Nijak obrovská role to opravdu nebyla, ale dodnes se mi stává, že procházím zahradní restaurací a ozývá se: „Dobjej, pane Kjob“.
Programově jdu po autobusácích, teď ale budu točit s Jirkou Havelkou, to je dokonce němá role, ale je to strojvůdce a já se tak svezu ve vlaku. Pokud mě budete chtít obsadit do jakékoli role, která má v zadání řízení nějakého zajímavého motorového vozidla, tak mě na to utáhnete. S výjimkou letadel, to je tabu, i kdyby to byla hlavní role v šedesátidílném seriálu, Koptu do vzduchu nedostanou!
Máte to tak i když jezdíte na dovolenou, že nelítáte?
Víte, Chorvatsko je lokace, které lze dosáhnout i autem. Mám za sebou prodloužený víkend v Paříži, letecké spojení s Amsterdamem, pár takových evropských destinací. Ale řeknu vám upřímně, když v minulosti dlouho plánovaná cesta manželky a dcer do New Yorku vyšla tak, že já jsem se bohužel nemohl účastnit, tak že bych nějak strádal a tady chodil a říkal si: „Já bych tak rád 13 hodin letěl“, tak to opravdu ne. (smích)
Poslední roky velmi rád cestuji vlakem, kde si v klidu mohu dojít na kávu a pracovat a nestresovat se dopravou na D1. Samozřejmě, do Thajska se vlakem nepodívám, takže počítám s tím, že ještě někdy v budoucnu do letadla usednu, ale nějaká fobie ve mně trošku je a rozhodně to nejsou libé pocity, které prožívám, když se podívám z okýnka.
Teď asi mnoho čtenářů pokyvuje...
Takové přistání na Madeiře, kdy vám dopředu řeknou, že je to páté nejnebezpečnější letiště na světě, kde se přistává na několikátý pokus… S námi to byly tři pokusy s jedním mezipřistáním na vedlejším ostrově, to si pak člověk váží i koloběžky. Opravdu to pro mě byly hrozné zážitky. Snažím se přežívat tak, že si dám hlavu mezi kolena a zacpu si nos a uši. Taková speciální metoda Koptova.
Jednou se mi stalo při turbulencích, že mě letuška přišla upozornit, abych se připoutal a začala mě z této stabilizované polohy budit. Já jsem se tak lekl, že jsem ji nechtěně, ale naprosto instinktivně, kopl do holeně. Pak jsem se jí strašně omlouval, manželka se za mě styděla… Kdybyste prostě někde v letadle viděla Koptu ve stabilizované poloze, tak určitě nerušit.
Když byla řeč o vaší lásce k dopravním prostředkům, hlavně autobusům, tak vy jste si během karantény splnil sen a opravdu se stal řidičem pražské MHD. Lišily se nějak představy od reality?
Mám mezi autobusáky hodně přátel a byl jsem vždy blízko realitě. Víte, že je ta práce náročná a je jedno, jestli vozíte lidi na venkově po úzkých okreskách, po zasněžených silnicích v Jizerských horách, nebo v Praze. Já už jsem navíc něco odježděno měl, i když bez cestujících. Praha má určitá specifika, to je pravda. Ale já vozil lidi v době, kdy ta doprava v Praze nebyla tak předimenzovaná. Lidí jezdilo pár a přední dveře se nepoužívaly vůbec. Ale během zácviku jsem musel projít všemi autobusy, které jezdí i v centru města, takže jsem poznal i špičku a ten adrenalin.
Václav Kopta a jeho manželka Simona Vrbická
Jak na to vzpomínáte?
Zažil jsem tak krásné chvíle, které se dají těžko popsat slovy. Je to takové vnitřní uspokojení nad tím, že jsem něco dokázal, překonal strach a že člověk i v 55 letech je schopen, když po něčem hodně touží, to dokázat, i když tomu musí i něco obětovat. Nebylo to zadarmo, cesta za volant byla klikatá. Například jsem musel absolvovat různá vyšetření či dodat posudky, ale v té době byla většina ordinací uzavřená.
Když jsem zvládl získat všechny certifikáty, zvládl týdenní intenzivní školení a udělal závěrečné zkoušky a pak v autobuse jezdil, cítil jsem krystalické štěstí. Protože najednou se ten dvanáctimetrový autobus pohybuje jenom díky vám.
Zase je třeba říct, že jsem pracoval brigádně, kdyby to byl plný úvazek, asi bych mluvil jinak. Získal jsem ke klukům, kteří se řízení autobusů věnují, ještě větší respekt. Uvidíme, jestli někdy budu mít šanci se za volant ještě vrátit. Teď je to se mnou složitější s časem. Ale můj sen se splnil, já jsem si své odjezdil a myslím si, že pokud už bych se za volant nedostal, tak to nijak neohrozí chod dopravního podniku, a tak je dost pravděpodobné, že to bude kapitola, za kterou se budu už jen ohlížet.
Nedávno jsem ale na Instagramu viděla, že fušujete do řemesla řidičům v Opavě…
To bylo k seriálu, který jsme s kamarády natáčeli pro Sdružení dopravních podniků ČR. Dali jsme si za cíl zmapovat práci a vozové parky velkých dopravních podniků v Česku s tím, že já tím provázím, moderuji a povídám si se zaměstnanci jednotlivých garáží. Dopravní podniky u nás jsou plné nadšenců.
Navíc musím říct, že mě i rádi viděli, protože se o mně ví, že nejsem jenom moderátor, kterého přivezla televize, ale že jsem i fanda, který si povídá s jiným nadšencem, to pak rozhovor nabírá úplně jinou dimenzi. Pak mi třeba řekli: „Tak Václave, pojď, teď se svezeš v takovém unikátním stroji, jestli to rozjedeš, tak jsi frajer,“ protože některé ty stroje jsou 70 let staré. A vy do toho sednete, nastartujete, v rámci areálu se svezete… Krásný zážitek, když vás tihle chlapi pochválí a loučíte se jako staří kamarádi.
Václav Kopta pózuje ve Werichově vile s plakátem k letnímu představení Werich.
Po dlouhé odmlce jste se vrátil i k divadlu. V Praze na Kampě nyní vystupujete jako Werich ve stejnojmenném představení. Co od něj můžou diváci očekávat?
Není to životopisný příběh Jana Wericha, spíš scénické leporelo na motivy zásadních okamžiků Werichova a Voskovcova života. Základem projektu je, že na pozadí nejdůležitějších událostí 20. století, a že jich nebylo málo, mapujeme Werichův život. Narodil se v roce 1905 a za svého života stačil prožít zásadní zvraty, jako 1. světová válka, vznik Československa, nástup fašismu, velmi dramatický odchod do USA v roce 1939, protože – a to se málo ví – Voskovec, Werich, ale i Ježek byli na předních pozicích lidí určených k likvidaci.
Byly to dramatické okamžiky, po návratu chvíle slávy a pak už to šlo střídání zákazů a povolení, tu a tam Císařův pekař a pak zase dlouho nic. Jeho život byl nesmírně úžasný, ale dramatický. Není to klasická hra, kdy Werich přichází, usedá a tvoří moudro. Jde o moderní představení nabité pohybem, projekcemi, dynamikou. Hodně postav, které si rozebírá hodně herců, různě se střídají a prolínají.
Jaké to je hrát Wericha? Vy jste měl ve svém dětství možnost ho vidět, můžete z toho čerpat?
Vzpomínám si, že pan Werich hodně kašlal a atmosféra jeho domu nepůsobila na kluka tak, že bych se tam znovu těšil. Nyní bych návštěvu u něj považoval za obrovské privilegium, ale desetiletému klukovi těžko vysvětlíte, že jde o legendu.
Na druhou stranu jsem jej zažil, trochu si z toho pamatuju, ale není to věc, ze které bych mohl čerpat. My se ale nesnažíme Wericha napodobovat. Podívejte se na mě, já typově nejsem moudrý, šedivý stařec, ono je to v takovém náznaku. S Vojtou Kotkem, který hraje mladého Wericha,se potkáváme v podstatě od první scény. Jde o dialog dvou Werichů. Jeden je Jan, plný entusiasmu, to je Vojta, a ten se setkává se svým alter egem, což je Werich starší, tedy já, a povídají si. A vlastně je to taková reminiscence a jevištní dialog dvou životních etap jednoho života.
18. června 2021 |
