Před několika dny se na internetu objevila informace o tom, že stále víc dětí propadá závislosti na videohrách. Jedna adiktologická klinika prý zaznamenala až 40procentní nárůst rodičů, kteří si se svými ratolestmi nevědí rady. Aniž bych chtěl toto tvrzení jakkoli bagatelizovat, nemyslím si, že zrovna toto je další problém, kterým bychom se v této době měli ještě navíc trápit.
Hřiště jsou zavřená, sportovat se nesmí, umělecké kroužky přerušeny. Tak proč ještě dětem zakazovat videohry?
Zatímco loni touto dobou byly pro většinu lidí „covidové prázdniny“ zajímavým vzrušením (tedy alespoň pro tu šťastnou většinu, která kvůli ní nepřišla o spoustu peněz), rok neustálého rozvolňování a utahování opatření se psychicky podepsal už i na těch nejodolnějších jedincích. Lidé se doma ve velkém opíjejí, tloustnou, roste počet domácího násilí i sledování pornografie, senioři vlivem dlouhé izolace ztrácejí vůli žít. Vidím to kolem sebe: děti, které nenáviděly chodit do školy, se jí najednou nemohou dočkat. Přátelé, co by neublížili ani mouše, nyní vlivem nedostatku jiného vybití používají v banálních debatách na internetu o politice vulgarity a výhrůžky. Promiňte proto, že mě v tuto dobu příliš nedojímá příběh čtrnáctiletého Bertíka, který „tráví s počítačovými hrami až šest hodin denně“. Ostatně znám osobně desítky lidí, co to dělali dávno před karanténou a všichni z nich jsou dnes plnohodnotnými členy společnosti. Pár z nás to dokonce dělá dodnes.
Než se nechat celý den masírovat špatnými zprávami, je lepší si občas utéct do virtuálního světa.
Pak se podíváte do diskuzí a dozvíte se, že vox populi tvrdí, že je to jednoznačná chyba rodičů. Ti se prý musí snažit své děti neustále vychovávat, motivovat a hledat jim „kreativní náplň volného času, která nejen pobaví, ale ideálně i poučí a dá jim něco do života“. Něco takového ovšem může napsat snad jen arogantní otec, který zrovna vrátil děti po soudem přiděleném víkendu a má zase na dvanáct dnů klid.
Bohužel, podobné rady samozvaných výchovných poradců jsou v reálném světě, kde jsou děti měsíce na distanční výuce, zatímco se rodiče snaží udržet domácí finance nad vodou aspoň pomocí home office, jak z jiného vesmíru. Ne, nikdo s výjimkou exotů z Výměny manželek si opravdu nemyslí, že svítící obrazovka je tím nejlepším učitelem (v jejich případě je to možná i pravda), občas ale ke štěstí stačí jen to, aby děti aspoň chvilku „neotravovaly“ a rodič mohl vedle odbyté práce (kterou stejně bude muset dodělat v noci, až všichni budou spát) ještě aspoň uvařit oběd. Protože ne každý má v dnešní době prostředky na to krmit celou rodinu z donáškových služeb.
Ale samozřejmě, jen kvůli tomu, že spousta lidí řeší vážné existenční problémy, bychom neměli problematiku počítačových závislostí zcela ignorovat. Opusťme tedy celý sociální aspekt a pojďme se podívat na to, proč je hraní videoher vlastně problém. A jestli vůbec je.
Hry nejsou dobré ani špatné, hry prostě jsou. Jde o médium, které může nabývat nekonečného množství podob a jejich paušalizace je zcela nesmyslná. Mein Kampf, Pán prstenů a učebnice algebry jsou sice všechno knihy, ale kromě toho, že jsou z podstatné části tvořeny písmenky, moc společného nemají. Asi zde nemusím vysvětlovat, že mnohé tituly dětem do rukou nepatří, ale z principu zakázat dítěti hraní na počítači je do nebe volající nesmysl.
Na kolik by asi vyšla tato scéna z Minecraftu, kdybyste si ji chtěli postavit z Lega?
Nikdy jsem neslyšel o tom, že by lidé svým dětem dříve říkali, že tráví příliš času u stavebnice Merkur, nebo snad že by hraní autodráhy s přáteli mělo na někoho špatný vliv. V čem je tolik jiné hraní Minecraftu nebo Trackmanie? Snad jen v ceně, která je oproti „opravdovým“ hračkám zlomková.
Čtení podporuje imaginaci, kreslení zručnost, hry mohou podporovat obé a ještě mnohem více, stačí si vybrat správný titul.
Ale i kdyby vaše dítě chtělo trávit čas nějakou ryze „spotřební hrou“ typu Fortnite – oč je to horší než třeba si číst Harryho Pottera (nebo na čem si to dnes mladá generace zrovna ulétává )? Už rok žijeme pod heslem „pozdrav kamaráda, zabiješ babičku“ a spousta lidí cítí silnou sociální deprivaci. V tuto chvíli proto berme za vděk i ryze virtuálním kontaktem. Můžete být rodič roku, ale děti stejně potřebují i kontakt s vrstevníky, i kdyby snad měli být z jiného světadílu.
Mimochodem, už jsem zmiňoval, že hry jsou skvělým prostředkem pro učení se angličtině? Nenechte se přitom zmást tím, že snad někdo hraje jen ryze singleplayerové hry, takoví lidé jen své zážitky a názory sdílejí až následně na přidružených diskuzních fórech, chatech nebo třeba ve společnosti streamerů. Většina lidí se prostě touží pochlubit svými úspěchy (byť nehmatatelnými), většina se občas potřebuje s někým pohádat o tom, kdo má lepší vkus.
Ne, hraní Fortnite z vašeho dítěte génia neudělá. No a?
Videohry díky své interaktivitě neodsuzují konzumenty jen do role pasivních příjemců, jsou tak v mnohém lepší než společností snadněji přijímané televize nebo knihy. Nabízí nesrovnatelné možnosti, přitom jsou pořád ještě relativně v plenkách. A mají obrovskou budoucnost. Videoherní průmysl naší republiky má světové renomé a všímá si toho dokonce i naše vláda v době pandemie. Všichni vývojáři (kterých je dnes zoufalý nedostatek) přitom někde museli začít.
Myslím si, že spousta dodnes vnímané averze vůči hrám spočívá v neznalosti. Kolik z těch odsuzujících, co argumentují tím, že mládí trávili na čerstvém vzduchu, si vlastně někdy nějakou hru zkusilo zahrát? Možná by byli překvapeni.
Ostatně hry jsou tu s námi od nepaměti, jejich podoba se sice v průběhu věků mění, ale samotná podstata je pořád stejná. Heslo „kdo si hraje, nezlobí“ opravdu není sloganem z pera marketingového oddělení Electronic Arts.
Přijde mi, že se vlastně jen vymezuji vůči už dávno vyvráceným argumentům a opakuji stokrát řečené, bohužel se ukazuje, že je to stále potřeba. V žádném případě netvrdím, že snad nadměrná konzumace videoher nemůže být vážným problémem. Před dvěma roky jsme toto složité téma rozebírali s expertem na nelátkovou adiktologii Jiřím Korešem v podrobném rozhovoru. Kdybych z něj měl vypíchnout jedinou větu, bude to, že „rozdíl mezi závislostí a koníčkem je v míře škodlivých následků“.
Rostoucí čas dětí ve společnosti počítačových her není takový problém jako to, že prostě moc jiných možností dnes nemají. Tak jim je za každou cenu neberte. Jestli nám tu vyrůstá ta slavná „kultura kriplů“, tak za to nemůžou videohry, ale roční izolace.
Eskapismus není v dnešní době slabostí, ale jen přirozenou obrannou reakcí, jak si zachovat duševní zdraví, než půjde zase normálně žít.
