Jeho hlas zpříjemňuje divákům zážitky ze zahraničních filmů už od devadesátých let. Mimo to jej můžete slyšet na Českém rozhlasu či při poslechu audioknih. Herce a dabéra Aleše Procházku nyní čeká nová zkušenost v podobě účinkování v nekonečném seriálu Ulice, kde ztvárňuje postavu fotografa a lektora Šimona.
Vaše postava v seriálu Ulice je fotograf, který toho hodně procestoval. Vy prý v soukromém životě focení moc nedáte. Máte s ní tedy společné alespoň to cestování?
Ano, to mám, cestuji rád. A to, že nejsem vášnivý fotograf, který by měl pořád foťák u sebe a tu fotil památky, tu přírodu, tu moře, skutečně platí. Když jsem třeba v Benátkách, tak si radši sednu na náměstí do kavárničky, dám si kávu a vnímám atmosféru.
Měl jste to tak vždy?
Kdysi jsem byl zvyklý fotit starou flexaretou, na kterou rád a bezvadně fotil můj tatínek. V posledním jeho hereckém angažmá v Kolíně měli temnou komoru, kde fotky vyvolával, a já tam s ním jako kluk někdy chodil. Flexaretou jsem potom začal taky fotit, ale digitální foťáky pro mě nemají kouzlo. To napětí, že nevíte, co ve foťáku je, jestli se vám záměr povedl, očekávání, když jdete do fotolabu vyzvednout fotky… Nyní už fotku vidíte pomalu dřív, než zmáčknete spoušť.
V seriálu vystupujete také jako lektor fotografování a učíte Ljubu Krbovou v roli Aničky. Jak ta práce probíhá, odborné rady máte ve scénáři, nebo se na to speciálně připravujete?
V Ulici je to dané přesně, jak říkáte, ovšem v reálu je to všechno naopak – já tomu zrovna moc nerozumím a Ljuba je vynikající fotografka, která se tomu už řadu let věnuje. Takže já vycházím ze scénáře, a když mi něco není jasné, zeptám se Ljuby a ona mi to vysvětlí.
Někdy za mnou přijde sama a řekne, že je něco nepřesně a jak to mám říct. Jako učitel musím někdy třeba vyměnit objektiv nebo paměťovou kartu, což mi Ljuba vždy ukáže, vysvětlí a pak klapka, rozjedou se kamery a zase já hraji, že to učím ji. Je to docela komický paradox.
Do projektu dlouhodobého seriálu jste naskočil opět po letech, kdysi jste hrával v Ordinaci v růžové zahradě. Rozmýšlel jste přijetí role?
Nebylo to poprvé, co mi nabídka z Ulice přišla. Tentokrát mě zaujal charakter postavy. Také se mi líbí, že postava Šimona má dlouhodobější vývoj. Navíc s Ljubou se znám hodně dlouho a říkal jsem si, že by to mohla být příjemná práce. A nespletl jsem se.
Jak je to s časovou náročností u takového projektu?
Ono je tam mnoho dějových linek, řeší se různé příběhy a osudy. Mám tedy docela dost času, abych se připravil na další natáčení, práce je poměrně komfortní. Pravdou ale je, že když jsem kdysi hrál v seriálu a fungovala divadla,tak jsem kolikrát natáčel od sedmi ráno, protože od deseti jsem měl zkoušku v divadle, pak odpolední program a večer představení, to bylo náročné. Nicméně Ulice mě zastihla v období, kdy od března 2020 nehraji divadlo, na pódiu jsem stál jen třikrát v září, takže času je o to víc.
Hodně jste se také věnoval dabingu…
...ale teď už jsem víc jak pět let v mnoha studiích na černé listině, takže už se k tomu zase tolik nedostanu. Občas se stane, že zadavatel řekne, že Toma Hankse dabuje Aleš Procházka a to studio mě do té castované role obsadí. Nějaké nabídky chodí průběžně, takže si občas zadabuji. Ale zase nemusím trávit hodiny denně ve studiu namlouváním nějakých nicneříkajících postav. Protože ti herci, které dabuji, málokdy hrají v podprůměrném filmu.
Aleš Procházka při načítání audioknihy Společenstvo prstenu
Léta se říkalo, že Česko je velmoc v dabingu. Platí to ještě?
Už dávno ne. Abych se přiznal, sám se radši dívám na filmy v originále s titulky. V 90 procentech případů přijdou teď herci do studia, tam jim řeknou, o čem film přibližně je a koho dabují, na pár sekund se podívají na svou postavu, rozsvítí se červené světlo, oni bez zkoušky začnou a jede se, dokud to nezkazí. Způsob práce se změnil k horšímu.
O hlasivky nijak nepečuji. Dávám jim docela záhul, říká dabér Martin Stránský |
Váš hlas mám spojený spíš s pozitivními rolemi, ale před rozhovorem jsem si poslechla jednu rozhlasovou hru, kde hrajete opilce a vraha.
Vidíte, mě ale přitom většinou obsazovali do takových úlisných, zvláštně pokřivených postav. Kolikrát mi známí říkali: „Tys nám zkazil celou detektivku, sotva jsi promluvil, tak jsme věděli, kdo je vrah.“
Jak v rozhlase, tak v dabingu používáte k vyjádření emocí a děje svůj hlas. Jaký je v těch pracích rozdíl z vašeho pohledu?
V rozhlase máte hereckou svobodu, nemusíte se „podřizovat“ ničemu, kromě žánru či připomínek od režiséra. Nebo když načítám audioknihu, jsem ve studiu sám, tudíž i koncentrace je větší a jediným partnerem mi tam jsou imaginární posluchači. To mám radši. Dabing je služba, musíte se přizpůsobit herci, jeho výrazu a temporytmu. Čím více se herci z originálu přiblížíte, tím je dabing lepší.
Čímž se ještě vrátím k té předchozí debatě – proto je dabing nyní špatný, protože herci svou postavu v akci nevidí dopředu, nevidí, jak se v dané situaci zachová, tak to ani nemůžou dobře nadabovat. Každá herecká disciplína má svá specifika. Nedá se říct, že by něco bylo těžší, nebo snazší. Když jsem například načítal trilogii Pána prstenů, byla to půlroční práce. V románu je velké množství postav a každou z nich musíte odlišit výrazem i barvou hlasu. Ale s citem pro míru. Nesmí to znít jako parodie. Takže i natáčení audioknih je náročná disciplína, pokud ji děláte poctivě.
Jiřina Bohdalová kdysi říkala, že občas mívala právě kvůli polohám hlasu v namlouvání třeba večerníčků s hlasivkami až potíže. Stalo se vám to někdy?
Když například načítám audioknihu, tak frekvence je většinou čtyřhodinová. To už za tři hodiny toho máte plné brýle, dokonce i zvukaři, když mi ukazují graf hlasu na monitoru, tak vidím, jak na začátku byl sytý a měl větší rozpětí a jak je po třech hodinách unavený a slabší.
Aleš Procházka ■ Narodil se 18. dubna 1963 v Praze. Vystudoval Gymnázium Jana Nerudy a následně Divadelní fakultu Akademie múzických umění. |
Jak o hlas pečujete?
No třeba plzeňská dvanáctka má na hlasivky, a nejen na ty, pozitivní vliv. Nebo nějaké dobré vínečko. Jako že bych si něco kloktal nebo cucal nějaké speciální pilulky, tak to ne. (smích)
Na čem teď pracujete?
Občas přijde něco z Českého rozhlasu, teď jsem točil Dějiny českého zločinu, čeká mě i další audiokniha. A Ulice se točí průběžně dál. Divadla jsou, bohužel,stále zavřená…
A u čeho si odpočinete?
Rád chodím na procházky, ale když jsem hodně unavený, svalím se na gauč a pustím si hezký film. A pak jsem také rád, což teď nejde, zašel na chvilku do hospůdky a pokecal s kamarády. Do té mojí totiž chodí lidé různých profesí a nikdo z nich není herec, což je skvělý relax. Dělá mi dobře se úplně odpoutat od hereckého světa.
7. září 2018 |
