Jiří Bartoška a Emília Vášáryová si ve snímku Šťastný nový rok vyzkoušeli, jaké to je, když se po desítkách let hledá někdejší první velká láska. Natáčení je zavedlo do krásných, ale mrazivých Tater.
Měla jste vůbec možnost užít si mimo natáčecí plac tamní scenérie?
Ale ano, ta možnost určitě byla. Tatry miluji! Jezdím tam pravidelně každý rok z Bratislavy, kde vždy na Vánoce kvetou ještě fialky, takže dělám takovou výpravu za sněhem. Vždy to dostanu od mé rodiny jako dárek, že přijedeme 22. prosince do Tater a 27. prosince se vracíme domů, protože večer už mám představení v divadle.
Takže trávíte svátky vlastně podobně jako vaše filmová postava.
Ano, přesně. Řekla bych dokonce, že scénář si vzal něco z mého příběhu, akorát nezažíváme takové vztahové turbulence jako má filmová rodina. Děti nejsou rozvedené ani nic podobného.
Jak se vám vlastně hrálo po boku věčného elegána Jiřího Bartošky, který ztvárnil vaši dávnou lásku?
Bohužel jsme spolu moc nebyli. Máme nádhernou scénu na balkóně, ale příšerně jsme při ní mrzli. Byla opravdu šílená zima, navíc jsme točili kolem druhé ráno, kdy už všechno utichlo, aby filmaři mohli začít předstírat, že je Nový rok. Nejvíc mě zaujala obuv pana Bartošky. Přišel jen v takových lehkých botičkách, které vůbec nebyly do mrazu. Říkal mi, že kromě vojny v Tatrách nikdy nebyl, tak se zřejmě moc dobře nevybavil. (smích)
Nepřinutil vás tento filmový příběh zavzpomínat na vaši první lásku?
Kdepak, nic takového mě nenapadlo. Měla jsem opravdu báječného muže, který mě už opustil, a ještě stále s tím nejsem vyrovnaná, takže nad něčím takovým ani nemám sílu přemýšlet. Navíc si myslím, že jsem v mládí žádnou takovou velkou osudovou lásku jako moje filmová postava neměla.
Ani žádnou platonickou, která by vám uvázla v paměti?
Když mi bylo sedmnáct, tak jsem hodně sportovala, lyžovala a hlavně jsem bruslila, protože jsem trošku hrávala hokej. Vzpomínám si, že byl jeden takový chlapec, se kterým jsme se scházeli na ledě. Když jsem mu ale řekla, že to vypadá, že budu studovat herectví, tak ho to šíleně zklamalo. Asi si chudák představoval všechno to nejhorší, co s tímhle povoláním může souviset, takže náš vztah nakonec ochladl. Potom jsme spolu občas ještě bruslili, ale už to bylo jiné. Asi se mnou původně počítal trochu víc do života.
A přišly s profesí herečky ve výsledku všechny ty hrůzy, které si tehdy představoval? Měl pravdu?
To nevím, ale jedno je jisté, že najít si partnera, který tuhle práci bude tolerovat, není tak jednoduché. Když pak přijdou děti a snažíte se spojit starost o ně, výchovu a k tomu ještě hraní, je to těžké. Ale tohle období už je šťastně za mnou.
Emília Vášáryová■ Narodila se 18. května 1942 ve slovenské obci Horní Štubňa. |
Přitom herectví jste nikdy studovat nechtěla, ale z politických důvodů se vám možnosti výběru školy hodně zúžily.
Zajímala mě spousta věcí, třeba psychologie nebo dějiny umění. Chtěla jsem v Praze studovat mezinárodní vztahy, což tehdy bylo možné. To byla moje vysněná škola. Nechtěla jsem zůstat na jednom místě, představovala jsem si, že odejdu do Prahy a potom se rozlétnu do ciziny. Jako rodina jsme nemohli vůbec cestovat, protože jsme měli venku blízké lidi, kteří emigrovali.
Přesto jsem si myslela, že to nějak prolomím a že se mi přeci jen podaří dostat do světa. Vůbec mě nenapadlo, že bych nemohla studovat to, co jsem si vysnila, takže to v mých sedmnácti letech byla rána. Nakonec jsem málem ani neodmaturovala a herectví bylo prakticky jedinou možností studovat na vysoké škole. Padesátá léta nebyla hezká doba. Proto, když někdo vzpomíná, jak se za komunismu měl dobře, já jen mlčím a nevycházím z údivu.
Přišly někdy chvíle, kdy jste chtěla s hraním skončit?
Určitě. Zvlášť pokud to děláte s velkou zátěží, tím myslím, že máte velké role na divadle, k tomu děláte televizní inscenace, což pro mě byly obrovské příležitosti, které jsem neuměla odmítnout, a potom ještě točíte filmy… Mnohokrát to vypadalo, že pokud si neudržím zdraví nebo nezačnu pít, že v tom nebudu moct pokračovat. A dělat svou práci jen na půl? To by mě nebavilo.
Čím si tedy dočerpáváte energii?
Hlavně se neničím. Nikdy jsem nepotřebovala alkohol a ani ho nemám ráda, nikdy jsem nekouřila. Možná to ode mne život ani nevyžadoval, ale je pravda, že jsem vždy žila spíš asketicky. Důležité je pro mě mít svůj systém, to jediné mě asi zachránilo.
Herectví může být pořádná fuška i po fyzické stránce. Odnesla jste si někdy z natáčení nějaké zranění? Šťastný nový rok snad žádné nebezpečí kromě mrazu nepředstavoval, nebo ano?
Tenhle film naštěstí ne, ale zrovna před pár dny jsme jeli z Prahy točit do Králova Dvora a cestou jsme míjeli motolskou nemocnici. Tu si pamatuji moc dobře, protože když jsme točili film Až přijde kocour, dělala jsem tam různé triky ve výšce na hrazdách, protože jsem byla v mládí gymnastka. Jenomže při jedné scéně, když jsem měla na rukou kocoura, drápl mě a já spadla. V Motole jsem pak ležela asi tři týdny. Vzpomněla jsem si na to až teď po letech. I divadlo ale může být nebezpečné. Asi třikrát jsem ošklivě spadla. Stane se to hned, stačí, když se vám utrhne podpatek a už letíte. (smích)
Švagr Milan Lasica a špatný kádrový posudek Švagrem herečky Emílie Vášáryové je věčný elegán a miláček ženského publika Milan Lasica, který už téměř čtyřicet let tvoří stabilní pár s její mladší sestrou, herečkou a političkou Magdou Vášáryovou. S Lasicou se herecky potkává především na divadle. Například v úspěšné hře Rybárik kráľovský bratislavského Štúdia L+S excelují na jevišti spolu s Milanem Kňažkem. Stálé hostování ve Štúdiu L+S (Lasica + Satinský, pozn. red.) jí Lasica nabídl po smrti svého kolegy a přítele Julia Satinského a herečka jeho nabídku přijala. Slavný švagr dobře ví, že Emília Vášáryová po herecké dráze v mládí nikdy netoužila. „Nechtěla být herečkou, ale v té době, když maturovala a chtěla jít na vysokou školu, to byla 50. léta, neměla dobrý kádrový posudek. Emília vlastně neměla ani jinou možnost, když chtěla studovat na vysoké škole,“ nechal se před lety slyšet v dokumentu o své slavné příbuzné. Čestná doktorka  Magda a Emília Vášáryovy na předávání Českých lvů (2016) Milostné úlohy navzdory věku V nečekaně odvážné roli se Emília Vášáryová objevila ve snímku Jana Hřebejka Nestyda z roku 2008. Scénář k filmu vznikl na základě několika vybraných příběhů z Vieweghovy knihy Povídky o manželství a o sexu. Vášáryová si zahrála postarší zpěvačku, jejímž milencem se stane o generaci mladší potížista v podání Jiřího Macháčka. Jejím předobrazem byl jakýsi mix zpěvaček Hany Hegerové a Marty Kubišové. Není jedinou herečkou, která ve vyšším věku překvapila publikum rolí, jež se nevyhýbá milostnému tématu. Například Zuzana Kronerová před třemi roky tedy ve čtyřiašedesáti letech excelovala po boku Pavla Nového ve snímku Bába z ledu, kde v řadě scén musela hodit ostych a stud zcela stranou. Za svůj výkon si Kronerová navíc odnesla sošku Českého lva. |
12. listopadu 2019 |
