Čím to, že vám finále nevyšlo?
Víc jsem udělat nemohla, proto nemám slzy na krajíčku. Udělala jsem maximum a nejenom já, všichni ti, co mě podporují a co mi pomáhají starat se o děti. Dneska to prostě nevyšlo. Ale i to je cesta do Tokia, o které mluvím od začátku a kvůli které jsem se po druhém dítěti pustila do té dřiny.
Cítila jste, že to při hodech bylo maximum energie, kterou jste v sobě měla?
Už od toho soustředění v Jablonci, kde jsme dobře potrénovali, ale vůbec mi to nelítalo ani tady na rozcvičování, tak jsem pořád doufala, že se to probere. Včera jsem ale pochopila, že se žádné velké zázraky dít nemůžou, to člověk tak nějak vycítí.
Přesto jste doufala.
Doufala, vždycky doufám. Ale nemám naházeno, měla jsem problémy s achilovkou.
Ještě před závodem jste vypadala hodně uvolněně. Při představovačce jste působila jako boxer.
No to sice jo, ale už v rozhazování mi bylo jasné, že to neletí. Prostě to nestřílelo, vzdálenosti jsou neúprosné.
Byla jste po kvalifikaci hodně rozlámaná a unavená?
Jasně, ale všichni jsou trochu unavení a rozlámaní. Tím to určitě nebylo. Bylo to fakt tou technikou, ve které poslední tréninky tápu. A to je tím, že nemám naházeno. Při rozběhu hrozně skáču, což jsem i dřív dělala, ale nemám to zaběhnuté, měla bych být níž při zemi, což je jednoduché říct, ale těžší udělat. Kdybych to měla v tréninku zajeté, je to jiné. To mondo ještě navíc kope, vyhazuje to kolena, takže jsem tam jak klusák s koleny nahoře.
Nedařilo se ani Nikole Ogrodníkové s Irenou Šedivou, které skončily na 11. a 12. místě.
Ale já bych z toho nedělala tragédii. Opravdu je to historický úspěch, že jsme tři ve dvanáctce. Dneska byl špatný večer a budou lepší. Dějí se horší věci.
Před čtyřmi lety v Pekingu, kde jste skončila rovněž devátá, jste to nesla o dost hůře.
To jo, protože dneska nemám pocit, že bych něco pokazila. Tam to bylo těžký, byla jsem naštvaná. Letos jsem pro to udělala, co jen šlo. Proto nemusím být zlomená a můžu odejít se vztyčenou hlavou.
Může v tom hrát roli i vyšší věk?
Já jsem se na to v tomhle věku dala, takže vymlouvat se na věk, když už jsem zase začala s atletikou po druhém klukovi, to nechci. Věk je jenom číslo. Věřím, že příští rok tak náročný nebude.
A zdraví bude nejdůležitější.
Musím hlavně zůstat zdravá. Musím být chytřejší a nesmím nechat achilovku dojít do stavu, kdy nebudu schopná házet. Letos jsem jen jezdila po závodech a vůbec netrénovala. Trochu jsem to tajila, každý má zdravotní problémy. Každopádně musím mít naházeno, pak furt věřím. A díky všem za podporu, bylo to hezký.
