Před patnácti lety v Románu pro ženy prošel jeho hrdina náručím matky i dcery, nyní v Románu pro pokročilé hraje Marek Vašut světáka po rozvodu.
Proč se dnes točí tolik českých romantických komedií?
Podle mé čistě obchodní teorie proto, že stojí nejméně peněz. Aby film vyloženě neprodělal, musí se vejít do současných kulis, do dvaceti milionů korun a maximálně dvaceti natáčecích dní, navíc u romantických komedií je šance, že do kina přijde dost lidí. Návštěvnost ukazuje, že většina nestojí o duchamorné existenciální úvahy.
Tvůrcům to nevadí?
Naprosto chápu, že začínající filmaři tíhnou k poselství, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že umělec se světem nepohne. Jistému mladému režisérovi vyčítala též mladá kritička, že natočil lehkonohou legraci; řekl jí: Měl jsem jen dvě možnosti, udělat tohle, nebo nic. To je prostě realita. Já považuji za opravdové umělce producenty, kteří dovedou na zásadnější projekty sehnat peníze. A já měl štěstí, že se jednoho takového účastním; Amnestie jistě vyvolá silné reakce.
To je film o vzpouře vězňů, které milost prezidenta Havla minula. Koho tu představujete?
Katolického disidenta, kterého listopad 1989 katapultuje z cely na ministerstvo vnitra – načež pak má velet zásahu komanda proti bývalým spoluvězňům včetně trestance, který mu pomáhal. Jeden z nejlepších scénářů, co jsem za celé roky četl.
V Románu pro pokročilé se vracíte k milovníkům. Jak se změnili od dob Oldřicha Nového?
Vztahový svět 30. let jistě není identický s dnešním, i když muže ze staré školy rád používám pro inspiraci, ale to už je pouhý odlesk tehdejší elegance. Dnes nás obchází strašák genderismu a feminismu – přitom já sám jsem umírněný feminista. Jen mě děsí, jak se dobrá myšlenka může obrátit v protiklad typu MeToo, jakmile se jí ujmou fanatici.
Setkal jste se s MeToo v Česku?
Naštěstí ne, věřím v moudrost českých paní a dívek, které se masové vlny nařčení ze sexuálních útoků nechytily. Jistěže jsem proti poplácávání po zadku, neřkuli vydírání. Ale podívejte se, jak skončili lidé jako Kevin Spacey. Soudy vyhráli, přesto mají zničené životy. Jako by pořád platilo pravidlo Divokého západu – Nejdřív střílej, až pak se ptej.
Když kinům vládli Robert Redford s Paulem Newmanem, dělily se fanynky na „redfordovky“ a „newmanovky“. U nás máte podobné postavení vy a Jiří Langmajer, i vaše ctitelky soupeří?
Nevím, to byste se musela zeptat jich, my to s Langmajerem nikdy neprobírali. Oba jsme už na sestupné trajektorii, jen s tím rozdílem, že on se navíc oženil, což já neplánuji. Nicméně o to směšnější a dojemnější takové postavy bývají a romantická komedie jim dává novou naději – až na tu podle mne vůbec nejlepší, Faunovo velmi pozdní odpoledne.
Můžete něco prozradit o Janu Žižkovi, kde také hrajete?
Těžko, to je malá role, strávil jsem tam jen dva dny. Ale bitva, kde pršely šípy, vypadala velkoryse, jako když se tu točil Solomon Kane.
Se zahraničními produkcemi máte zkušenosti. Můžete říci, zda už se k nám zakázky vrátily?
Málo a myslím, že ty nejlepší roky se nevrátí už nikdy. Když jsme byli na vrcholu, zavedli vratky pro zahraniční štáby Maďaři, Němci, Bulhaři, Pobaltí. Produkce tam jezdily ušetřit, zapustily tam kořeny, a byť jsme pak na pobídky naskočili také, setrvačnost trvá. Na jaře jsem točil pro Netflix americký seriál Treadstone – a kde myslíte? V Budapešti.
Jakou roli v něm máte?
Jistěže zase Rusa. Hollywood se od asijských padouchů vrací k ruským a raději než rodilé Rusy usazené v Londýně obsazuje herce z Evropské unie, tudíž se mi hodí, že jsem měl ve škole ještě ruštinu. Loni jsem s Brity dělal Strike Back, kde mám hodnost ruského plukovníka. Vlastně buď mluvím rusky, nebo anglicky s ruským přízvukem.
Naopak jste to ještě nezažil?
A víte, že ano? V ruském špionážním filmu Abel jsem hrál agenta CIA, takže jsem pro změnu mluvil anglicky s ruským přízvukem.
