Ve službách času je sedmaosmdesátiletý vyučený hodinář Ladislav Tázlar už 65 let. Řemeslu se učil na průmyslové škole v Novém Městě nad Metují a následně na dlouhodobé stáži u švýcarské firmy Omega, kterou ukončil s mistrovským diplomem.
Fotogalerie |
S manželkou Janou, také vyučenou hodinářkou, a dvěma syny vybudoval v Semilech v Libereckém kraji respektované hodinářství, do kterého jezdí lidé s rozbitými hodinkami, hodinami či budíky ze všech koutů republiky. Ve svých dílnách, kde se řemeslu věnuje syn Ladislav II. (59) a vnuk Ladislav III. (32), jak se sami s humorem nazývají, denně provedou desítky drobných, ale i generálních oprav. Vnučka Lucie zase dělá zlatnické opravy.
Množství oprav je podle Tázlarových už několik let standardní a nemění se. Přestože rodina pozoruje, že hodinářské řemeslo upadá, o práci v dílně není nouze. „Stále je tu dost zákazníků, kteří mají ke starším a starožitným hodinkám vztah. Ale hodináři budou chybět,“ říká Ladislav I. Kromě hodinek, které zákazníci do obchodu přinesou na opravu, se na stůl Tázlarovým dostávají i hodinky od prodejců, kteří hodinářské ani servisní služby neposkytují.
V Česku vyučuje obor hodinář už pouze jedna škola. Výuka spadá pod hlavičku Střední školy průmyslové, technické a automobilní v Jihlavě. Historie výuky sahá do roku 1954, kdy v Polné na Vysočině vzniklo učiliště. Do školy tehdy nastoupili učni rovnou i do druhého a třetího ročníku, neboť již měli zkušenosti z hodinářského výrobního závodu v Novém Městě nad Metují. Tam se v 50. letech naplno rozběhla výroba hodinek Prim, což později dalo vzniknout i druhé hodinářské škole.
Zlaté časy
V roce 1954 tak škola vyučila první tři žáky. Zájem rychle rostl, učně do Polné vysílala družstva z celého Československa. O deset let později evidovala škola již 82 absolventů, což bylo nejvíce v historii. „Rozvíjela se i výroba budíků a v Novém Městě nad Metují se začaly vyrábět náramkové hodinky. Lidé to kupovali a bylo potřeba, aby to někdo také opravoval,“ vzpomíná pedagog Jaromír Ondráček z jihlavské hodinářské školy na zlatou éru hodinářství.
Seriál vymírající řemesla |
Největší krize pro hodinářské řemeslo podle Ondráčka nastala na přelom 80. a 90. let. Český trh se po pádu komunismu otevřel a zaplavily ho výrobky ze zahraničí. „Najednou jsme byli vystaveni konkurenci levných asijských hodinek. To byla rána pro klasickou hodinářskou opravářskou činnost,“ uvádí Ondráček. Ve školním roce 2006/2007 dokonce do prvního ročníku nenastoupil ani jeden student.
Hodináři se museli přeorientovat na jiný styl práce – do rukou se jim začalo dostávat elektronické spotřební zboží, kde nejčastěji vyměňovali baterie či sklíčka. „Tyto často umělohmotné výrobky jsou ale vyráběné na jiné bázi a tam se většinou opravy ani nevyplatí. Jde to spotřební zboží, je lepší si koupit nové,“ dodává nejstarší Tázlar. Poptávka po klasické hodinářské práci se proto tehdy snížila.
Zároveň se však novým a vyšším nárokům trhu musela přizpůsobit výuka na školách, studenti se začali učit opravovat nejen mechanické hodinky, ale i elektronické. Dnešní hodinář by měl být schopný vyměnit baterku těm nejnovějším kouskům i rozběhnout 50 let staré hodinky, které zákazník našel ve špatném stavu na půdě.
„Dobrý hodinář by měl být schopný vyměnit baterku nejnovějším kouskům i rozběhnout 50 let staré hodinky.“ |
Podle Ondráčka i Tázlara však i v době, které vévodí digitální technologie, zažívají klasické mechanické hodinky návrat. Za kvalitní hodinky si musí zájemci připlatit. „Hodinky jsou mužský šperk. Spousta lidí, kteří si to mohou dovolit, si kupuje hodinky drahé, mechanické a kvalitní. Víceméně fungují na stejném principu jako třeba před 50 či 100 lety. Jen jsou materiálově zmodernizované. Takové hodinky mají duši,“ komentuje Ondráček.
Se zvyšujícím se zájmem o mechanické hodinky přibývá i počet zájemců o studium, převážně o kurzy pro dospělé. Do těch se hlásí lidé, kteří mají hodinky jako koníček, či se rekvalifikují. „Takových zájemců máme i 170 v pořadí, čekají několik let, než na ně přijde řada,“ dodává Ondráček. Zájem však roste i ze strany studentů denního studia. Letos jich zkoušky zatím složilo devět, dálkových studentů osm. Podobně mluví i nejstarší Tázlar. Jak říká, na řemeslu ho kromě oprav baví především práce s lidmi. „Nabíjí mě to, ty příběhy a mezilidské vztahy. Lidé se vracejí, někdy přijdou třeba jen pozdravit, říct mi, že stále natahují hodiny, které jsem jim kdysi opravil. Pro takové lidi pracuji velice rád,“ uvádí Tázlar I.
