I když je herectví vaším splněným snem, podařilo se vám už splnit i ten další, a sice otevření cukrárny?
Můj sen o cukrárně zůstává stále jen snem, a možná je to tak lepší. Cukrárny mám ale čím dál raději, stejně jako s postupujícím věkem zjišťuji, že chuť na sladké přichází čím dál častěji. Před pár lety jsem při nákupu v potravinách dostala najednou nezřízenou chuť na čokoládu Kofilu a od té doby mě to nepustilo.
Studovala jste konzervatoř, ale kvůli nabídce Věry Chytilové jste byla v posledním ročníku vyloučena.
V době, kdy jsem chodila na konzervatoř nebylo možné bez povolení točit nebo hostovat v divadle. Ve třetím ročníku jsem spolu se spolužačkou Luckou Domesovou hostovala v Činoherním klubu, což ale výjimečně povolené bylo. Za rok přišla další nabídka z toho samého divadla, ale protože jsem byla v maturitním ročníku, povolení jsem nedostala. Když jsem v šestém ročníku dostala telegram, že by se se mnou chtěla sejít Věra Chytilová, bylo to jako sen. Po setkání a asi hodinovém povídání s paní režisérkou jsem odcházela z její vily v Tróji a měla roli v Panelstory. Problém ale nastal ve škole. Přišel zákaz, já ho nerespektovala a bylo hotovo. Myslím, že ani dnes bych nejednala jinak. Byla to úžasná zkušenost a zážitek, který byl nad všechny zákazy a vyhazovy světa.
Třikrát jste měnila divadelní angažmá, v každém z nich se vám narodilo jedno z dětí.
Myslím, že Činoherní studio v Ústí nad Labem vlastně může za to, že se nám před víc než patnácti lety narodilo naše „čtvrté dítě“, naše divadelní společnost. Bylo mi třiadvacet let, když mi Jan Kačer nabídl hostování v Ústí, tehdejší umělecký šéf Ivan Rajmont mi pak nabídl angažmá a já začala hrát divadlo s úžasnými herci. Poprvé jsem se vdala a narodilo se mi první dítě, syn Nikola.
Pak přišel největší zlom v mém profesním a soukromém životě. Tři sestry a role Iriny. Při zkoušení jsem se zamilovala do Tuzenbacha, tedy Honzy Hrušínského, přišel rozvod s prvním mužem a také nabídka do Realistického divadla v Praze. Podruhé jsem se vdala a narodila se Kristýnka. Získala jsem novou rodinu a s ní novou maminku, o kterou jsem v dětství bohužel přišla.
Po pěti letech v divadle na Smíchově přišla opět nabídka na angažmá a zase od Ivana Rajmonta, tentokrát do Národního divadla. Narodila se Barunka a hned po ní role Lizy Dollitlové v Pygmalionu. V Národním jsem zůstala téměř dvacet pět let.
Když před patnácti lety přišel Honza s myšlenkou založit svou divadelní společnost, vůbec jsem neváhala a podpořila ho. Myslím, že jsme se oba tak trochu chtěli vrátit, tedy obrazně řečeno, do našeho milovaného Ústí, což znamenalo dělat divadlo s lidmi, kteří ho mají rádi a vezmou ho za své. Prostě dělat divadlo s kamarády a hlavně hrát pro lidi, kteří se k nám budou rádi vracet.
Téměř dvacet pět let jste působila v Národním divadle, vaše první představení na prknech Zlaté kapličky, kterým byl Pygmalion, dokonce režíroval váš tchán Rudolf Hrušínský.
Ivan Rajmont tehdy nabídl režii již zmíněného Pygmalionu tchánovi a já byla obsazena právě do role Lízy. Vzpomínám si, jakou jsem měla tehdy obrovskou trému nejen z toho, že budu stát poprvé na prknech Národního divadla, ale i z tchána, kterého jsem nesmírně obdivovala. Na zkoušky do divadla nás vozila jeho žena, Honzova maminka a moje tchýně v jedné osobě, zkrátka naše bábinka. Z auta jsme vystupovali jako tchán se snachou a do divadla vycházeli jako režisér a herečka. Během zkoušek mě tréma postupně opouštěla hlavně díky němu. Jako režisér byl klidný a vždycky věděl naprosto přesně, co od nás herců chce. Dodnes mi zní v uších jeho věta: „Víš holka, ono někdy míň je víc.“
V Národním jste hrála nespočet zajímavých rolí, zdá se vám o některé z nich dodnes?
Bylo jich opravdu hodně, ale že by se mi vracely do snů, to ne. Vlastně jednou se mi zdálo, před několika lety, že mě z Národního poprosili, jestli bych neodehrála jednou Sluhu dvou pánů. Že onemocněla Tonička Talacková a já že prý jsem tu roli hrála před ní patnáct let a že text určitě ještě umím. Tak jsem se vyděsila, že jsem se radši probudila, a od té doby se mi o žádné z rolí už nic nezdálo.
Po odchodu z Národního divadla jste zakotvila především ve vašem „rodinném“ Divadle Na Jezerce. Chodíte tam jako domů?
U nás v divadle se cítím opravdu jako doma, i proto přirovnávám Jezerku k našemu čtvrtému dítěti. Přestože vím, jaká je to pro Honzu obrovská starost a hlavně odpovědnost, neměnila bych. Myslím, že naše divadlo je moje poslední angažmá.
Vaším principálem je zároveň váš manžel, nedávno jste oslavili takzvanou perlovou svatbu. Co je pro váš vztah největším hnacím motorem?
Láska, přátelství, tolerance, společné zájmy a hlavně humor.
Vzpomenete si, kdy vás manžel naposledy pořádně vyvedl z míry?
Když před třemi lety vážně onemocněl a vypadalo to, že mě tu nechá samotnou.
Díky vašim dětem, které žijí v Austrálii i Americe, jste měli možnost poznat kus světa z trochu jiné než turistické stránky.
Náš syn Nikola žije se svou rodinou v Austrálii, má dvojí občanství, jeho žena Ivanka také a malými „klokánky“ jsou i jejich dvě děti, čtyřletý Viktor a dvouletá Karlička. Dcera Barunka našla druhý domov v Americe v Philadelphii, kde vystudovala vysokou školu, našla si dobrou práci v oboru, který studovala, a navíc se tam vdala. Nedávno dostala zelenou kartu a myslím, že je se svým mužem Ericem moc šťastná. Kristýnka zůstala doma, hraje s námi divadlo, přivedla k nám do rodiny skvělého člověka, režiséra Matěje Balcara. Vzali se a dali nám vnoučka Vojtíška. Jsme zkrátka rodina rozkročená po třech kontinentech, čemuž Honza s oblibou říká, že nad naší rodinou slunce nezapadá.
Jezdíte se divadelně inspirovat i do zahraničí?
Pokaždé, když letíme za Barunkou a Ericem, jedeme se do New Yorku podívat na nějaký muzikál a vždycky je to zážitek. Fantoma opery jsme viděli například jak v Americe, tak v Londýně. Do Londýna a do Vídně jezdíme, když nám čas dovolí, i na činohru a Vídeň je zároveň naším stanovištěm, kam jezdíme hrát pro krajany. V květnu se tam chystáme se Saturninem.
Mezi vaše nejvýraznější seriálové role posledních let patřila major Jírová v Cestách domů. Připomínají vám ji diváci dodnes?
Občas, když jedeme hrát ven mimo Prahu, vzpomínají někteří diváci, kteří si přijdou po představení pro podpis, na Cesty domů a na Mílu Jírovou. Vždycky mi řeknou, že se jim seriál moc líbil, a jak jim je líto, že skončil. Já jsem s Cestami prožila krásné tři roky. Pokaždé, když jsem jela točit, říkala jsem si v autě: Touhle cestou jedu domů.
Miluše Šplechtová
Jak se vám hrála vrchní zdravotní sestra v pokračování Nemocnice na kraji města? Nebyla jste příliš srovnávána s vaším předobrazem z původní série, kde vrchní sestru hrála Iva Janžurová?
Myslím, že ne. Vrchní sestra Huňková byla jedinečná, bylo by hloupé ji srovnávat s vrchní sestrou, kterou jsem hrála já. Určitě to tak nechtěl ani režisér Viktor Polesný. V tomhle seriálu jsem si poprvé zahrála s naší dcerou Kristýnkou, která mi hrála neteř Janinku.
Pocházíte z Mostu, jak jste vnímala seriál Most!, který se stal hitem?
Most je moje rodné město a vždycky se do něj ráda vracím. Mám tam dva bratry, sestřenice, strejdy a spoustu spolužáků ze školy. Seriál se mi líbil moc. Myslím, že by byl můj tatínek pyšný na svou oblíbenou restauraci Severka, kam tak rád chodil. Takže za mě „dycky Most!“.
Čím momentálně nejvíc žijete?
Máme u nás v Divadle Na Jezerce po velmi úspěšné premiéře divadelní hry Pánský klub, kterou napsal a sám režíroval Matěj Balcar. Doporučuji vřele všem. Poprvé u nás tak mohou diváci vidět na jevišti Milana Šteindlera, Zdeňka Žáka nebo Martina Letáka. Takže teď budeme chvilinku odpočívat a užívat si jara.
