Výsledek je líbivý, poutavý a poctivý. Poetika Čapkova díla je mu ovšem na míle vzdálená. Vadí to?
Jonáš Ledecký se netají obdivem k hlavnímu proudu americké superhrdinské produkce. Vždyť také není důvod, aby to zapíral. Vzhlížet k autorům, kteří se vypracovali od píky a zvládli jen pomocí svého pera, talentu a píle zbudovat celý komiksový vesmír, na tom není nic špatného. Ač se zajisté najdou tací (a v Česku zejména), již budou tvrdit opak.
Obdobně významný materiál zpracovával Jonáš Ledecký už v roce 2016, kdy se podílel na komiksu Karel IV.: Pán světa. Tehdy však pouze jako kreslíř. Tentokrát se role obrátily. Alespoň zčásti.
Zatímco ilustrace pro Kapsy zhotovil Jonáš Ledecký jen dvakrát (Případ dr. Mejzlíka a Vražedný útok), pod scénáři je podepsán ve všech případech. Jde po smyslu, Čapkovu jazyku zůstává věrný, osu děje nevychyluje a čtenáře, pravděpodobně i neznalého originálu, provádí příběhem s grácií. Dokonce za pomoci svých kolegů Matyáše Namai, Stana Sola, Petra Straníka a Martina Pospíšila zdařile buduje kýžený pocit zvědavosti a napětí.
Ještě důsledněji s touto emocí mohli Ledecký a Solo pracovat v případě povídky Poslední soud, jejíž až existenciální děj vybízí k nečekanému, avšak srozumitelnému zpracování. Dost pravděpodobně je to však výzva hodna autorů zkušenějších – a to nikoliv profesně, ale životně.
Opatrně a po špičkách
Z komiksu Kapsy
Jen estetická věrohodnost a čapkovská poetika, které chtěl podle předmluvy Ledecký dosáhnout, zůstává skryta. Za nánosy autorských stylů i představ, které mnohdy nepřipomínají první republiku ani Československo. Na druhou stranu, nikde není řečeno, že to tak musí být. Bohužel sám Ledecký se k této ambici v předmluvě přiznal. Je to přece Čapek! A s legendami se u nás musí nakládat přeopatrně. Jak mimochodem dokázaly už loňské oslavy stého výročí založení Československa. Snad s výjimkou Kosatíkových Hovorů s TGM.
Možná by tak bylo dobré od podobných ambicí, záměrů i následných realizací upustit. Ledecký a spol. dokázali, že Čapkovy příběhy mohou fungovat i bez svých tradičních, avšak nevyřčených charakteristik. Stačí trocha talentu, citu a respektu. A touto svatou trojicí zmínění pánové zajisté disponují.
