„Já jsem zrovna odešel z Atlantisu od Petra Ulrycha, Pavel Váně skončil svou dvouletou štaci u Synkop. Věděli jsme o sobě, že jsme fríčko, slovo dalo slovo, začali jsme hledat další muzikanty a tvořit dál,“ přibližuje Zdeněk Kluka střetnutí, z něhož se zrodila brněnská rocková legenda Progres.
Koho a jak jste si k sobě vybrali?
Honza Sochor měl brigádu za barem v nějaké vinárně, kdosi nám ho doporučil a nám se líbilo, že kromě kláves hraje na lesní roh. On na něj teda upřímně řečeno moc neuměl a navíc to mělo tu nevýhodu, že hrál většinou na klávesy, takže lesní roh tam ležel, a když na něj přišla řada, Honza musel všeho nechat a chytit ho studený a rozladěný. Takže jsme jej čím dál víc vynechávali.
50 let rockové legendySlavná rocková kapela The Progress Organization vznikla v listopadu 1968 v Brně. První koncert odehrála 3. dubna 1969 v brněnské Redutě, 19. června 1969 se na stadionu za Lužánkami stala předkapelou slavných amerických The Beach Boys. Roku 1971 nahrála svou první desku zvanou později Barnodaj. Normalizace utnula skvěle rozjetou kariéru kapely, která se po různých personálních výměnách dala znovu dohromady a v roce 1977 nahrála desku Mauglí s texty Pavla Kopty. Pod názvem Progres 2 stvořili v roce 1978 první českou rockovou operu Dialog s vesmírem s audiovizuální výpravou, s níž objeli při 350 reprízách celou republiku. Další personální změny vedly k odchodům a příchodům různých členů, takže trvale v kapele působil jen Zdeněk Kluka. Vedle něj se vystřídali mimo jiné Pavel Pelc, Pavel Knotek, Miloš Morávek, Roman Dragoun, Aleš Bajger, Karel Horký, Peter Peteraj, Milan Nytra, Mirek Sova, Pavla Dvořáčková či Dalibor Dunovský. V roce 1987 vznikl projekt Otrava krve, který parodoval budovatelské písně a nadšení z 50. let 20. století. Po dvouleté pauze se skupina dala znovu dohromady v roce 1992 a od té doby nahrála řadu alb a také znovu koncertuje. V roce 2016 byla uvedena do Beatové síně slávy. Letos nahrála nové album Tulák po hvězdách, jež bude dnes pokřtěno na výročním koncertu v brněnském Sono Centru. |
A brněnského potomka řeckých imigrantů, baskytaristu Emanuela Sideridise jste objevili kde?
Sidiho nám taky doporučil nějaký kamarád, Brno bylo muzikantsky hodně propojené. Sidi přišel, chytil basovku, zahrál a nám se to moc líbilo.
První koncert jste měli v dubnu 1969 v brněnské Redutě, 1. května jste otevřeli klub na Šelepce a už v červnu jste hráli coby předkapela legendárním Beach Boys. Jak se vám to povedlo?
Za to mohl náš manažer ze Šelepky Miloš Bernátek, který to celé nějak spolupořádal. A kdo jiný by tam měl hrát než jeho ovečky?
Traduje se, že Kaliforňané dostali za koncert tehdy astronomických 130 tisíc, jenže jim české koruny na nic nebyly, takže na letišti vykoupili celý bar a jejich „bedňáci“ rozdávali peníze lidem, aby za ně tahali aparaturu...
My jsme z nich byli vedle – a oni z nás asi taky. A hlavně když jsem viděl toho jejich sólového zpěváka Mikea Lovea… Představte si to: je rok 1969, všude jsou sovětské posádky, začátek normalizace, a najednou přijede slavná americká kapela se zpěvákem, který chodí po Brně v bílém rouchu až na zem, obklopen několika lepými děvami. To byl Marťan! Přijeli Marťani! A ukázali nám, jak se hraje. Neuvěřitelný zážitek to byl.
Pak s vámi prý hráli dokonce i jazzoví a swingoví muzikanti od Gustava Broma.
To bylo až na začátku 70. let, kdy jsme se k tomu našemu rocku snažili přidat ještě dechy od Bromů. A bylo to strašně příjemné nejen pro nás, ale i pro ty bromovce – trumpetistu Jaromíra Hniličku, trombonistu Mojmíra Bártka a saxofonistu Josefa Audese. Oni si užili big beat s jeho spontánním publikem a my jsme si zas užili skvělé dechaře.
Takový jazzrock byl tehdy docela unikátní, že?
V Praze taková spojení s dechy taky paralelně vznikala, ale ti naši dechaři byli opravdu strašně dobří, takže i diváci poznali, jaký je to nářez.
Pak ovšem komunisté začali utahovat šrouby a pro kapely vašeho typu hodně přituhlo.
To ano. Rockovým, tehdy se říkalo bigbeatovým, hraním se nedalo uživit. Takové kapely na začátku 70. let vůbec nesměly hrát, respektive pořadatelé je nesměli zvát. I Jandův Olympic, který jinak šel vcelku s režimem, nějaký čas nehrál. Takže jsme se rozpustili. Sochor, Sideridis a já jsme pak dostali nabídku doprovázet Marthu a Tenu Elefteriadu a Boba Frídla, protože popoví zpěváci vystupovat mohli. A já jsem si říkal, že než nastoupit někam do práce a jinak být v podzemí je lepší živit se hraním.
Co byste jinak dělal?
Podle rodinné tradice jsem vystudoval silnoproud na průmyslovce, ale po třetím semestru na vysoké jsem zůstal už jen u muziky s Petrem Ulrychem a Atlantisem, který jsem založil už na průmce. A pak už jsem se celý život živil jen hraním a skládáním. Taky jsem šest let chodil na lidušku hrát na harmoniku, pak jako amatér na kytaru a bubny, léta i k jedné paní profesorce soukromě na klavír a pak ještě mnohem později jsem chodil na konzervatoř. Té jsem ale nechal, protože jsem si uvědomil, že už pro mě nemá cenu. Takže papír na to nemám.
To Beatles taky neměli…
Ani třeba Petr Ulrych, ten je letecký inženýr. Každopádně v srpnu 1970 byl konec s naší Progress Organization. I Pavel Váně dostal nabídku a šel hrát k Mariánu Vargovi.
Ještě předtím ho ovšem 21. srpna 1969 v Brně zbili členové lidových milic, že?
Jo, dokonce seděl. Já jsem měl tehdy štěstí, protože v den, kdy ho zabásli, jsme měli jako kapela schůzku v hospodě. Tam jsme popili a táhli jsme pak městem, ve kterém byly demonstrace a stavěly se barikády. Což jsem chtěl taky, takže bych dopadl jako Pavel. Jenže o něco střízlivější a rozumnější Honza Sochor mi řekl, ať nedělám blbosti a jdu domů, protože už jsem to měl jen kousek. Řval jsem na něj, že je zbabělec, takže mě násilím odvlekl domů chvíli předtím, než tam milicionáři s policajty udělali zátah. A Pavla cestou z té naší schůzky naopak dostali. Asi dva koncerty s námi tehdy místo Vančovy kytary hrál na saxofon Igor Vavrda, což bylo zvláštní. Chtěl bych to slyšet.
I s Váněm jste pak nahráli desku Mauglí, která prý vyšla, až když jste se znovu rozpadli.
To je možné, tehdy od nahrávky k vydání desky uplynula někdy dost dlouhá doba. Náš producent Hynek Žalčík nás tehdy ovšem seznámil s Pavlem Koptou, který nám otextoval Mauglího. Byl to strašně příjemný člověk, který nám šel na ruku. Byla s ním nádherná spolupráce.
Zastínili světové hvězdy, vzpomíná fanoušekKapela Progres pro mě byla obrovské zjevení. V době, kdy jsem poslouchal Yes, Genesis a Franka Zappu, přišla kapela s audiovizuálním rockovým programem Dialog s vesmírem a v mých očích zcela zastínila tyto světové hvězdy. Vyhnala mě z Brna na venkovské koncerty s velkým, patnáctikilovým cívkovým magnetofonem B73, abych si celý program nahrál. Udělal jsem dobře, protože v době normalizace sice vyšla u Pantonu dlouhohrající deska, ale značně ořezaná a hlavně s cenzurovanými texty. I kdyby už kapela nikdy nic nenatočila, tak tento projekt jí vydobyl přední místo v naší rockové historii. Milan Páleš, |
Kdo byl vlastně autorem hudby?
Všichni jsme se podíleli rovným dílem, každý dejme tomu čtvrtinou. Každý přišel s jiným motivem, pak jsme skladbu upravili na text. Já až teď, když dělám hodně scénické hudby, pracuji na textu a vyhovuje mi to. Ale tenkrát to bylo opačně.
Jak jste se dostal ke scénické hudbě?
Někdy v 70. letech Divadlo na provázku pořádalo svůj první festival Divadlo v pohybu, kde jsme hráli ještě spíš jako doprovodná kapela Boba Frídla. Ale taky mou skladbu zvanou Pakárna. A ona to fakt pakárna byla. Načež za námi do šatny přišel pro mě ještě neznámý režisér Peter Scherhaufer a ptal se, kdo to složil. Když jsem se přiznal, povídá: „Tak od tebe chci scénickou hudbu k inscenaci Červený smích.“ Což byla moje první scénická hudba. Jedna pakárna vedle druhé, střílel tam šicí stroj a na konci vždycky Franta Kocourek, který si to velice užíval, sekyrou rozmlátil skříň. Pokaždé museli v bazaru koupit novou. Několikrát létající třísky dokonce zranily diváky.
To byl tedy skvělý start.
Pro Scherhaufera i Aťku Ambrovou jsem pak dělal hudbu ještě asi ke třinácti inscenacím. V 80. letech pak pro Zojku Mikotovou do Divadla Radost, později i pro Ivo Krobota, Národní divadlo v Praze nebo Divadlo u stolu.
