Vy jste nesídlili v Typosu, který byl dlouholetým sídlem televize?
Tam byly hlavně redakce a studia. Televize byla roztroušená po více místech v Brně, ale právě to nás zachránilo. Rusové si totiž mysleli, že když obsadí Typos, bude po vysílání, ale když pokračovalo, nechápali, jak je to možné.
Hned 21. srpna jste se přesunuli na vysílač Kojál na Vyškovsku, pak vysílání pokračovalo i po jeho obsazení. Kde?
V dnešním Ústavu přístrojové techniky ČSAV v Královopolské ulici a pak ve vojenském prostoru Kozina na tankové střelnici. Tam jsme byli až do 28. srpna, než nám vysílání utli z pražského ústředí.
VIDEO: Lidé z televize vzdorovali Rusům týden, okupaci ohlásili světu z Kojálu |
Vraťme se do prvního okupačního dne. Jak probíhal?
Seděl jsem u telefonu a sbíral informace. Ze začátku chodily hlavně různé rezoluce od institucí a podniků, které nesouhlasily s okupací. Předával jsem to do redakce a tam to četli Věra Kunderová (manželka spisovatele Milana Kundery, pozn. red.) a Lubomír Popelka. A také se začalo organizovat natáčení. Kameraman popadl kameru a šel do ulic. Hodně ošklivé bylo, když jsme se dozvěděli, že začali střílet do lidí.
Vyděsilo vás to?
Dělal jsem si svůj díl práce a nemyslel na to, jestli přijdou. Jarošku ale nenašli nikdy. Lidé sundali názvy ulic, takže Rusové jen projeli kolem a jeli dál. Když se pak vrátili lidé z Kojálu, odstěhovali jsme přenosový vůz k profesoru Arminu Delongovi do dnešního Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. Musel vědět, že riskuje, přesto nám poskytl azyl.
Zařídili jste si tam studio?
Zastrčili jsme přenosový vůz na dvůr, aby nebyl na očích, protože na něm byl nápis jako hrom. Z něj pak vedly kabely nahoru. Bylo nám jasné, že tam nemůžeme být dlouho, protože by nás lokalizovali. Studio byla malá místnost, jedna kamera, stůl a zprávy po Luboši Popelkovi, který se přesunul do Vídně, převzal Jiří Vondráček. Když jsme potřebovali dostat do vysílání filmy, natáhli jsme za něj prostěradlo a malou kamerou mu za zády promítali, co kameramani natočili v ulicích. A on to komentoval.
Kde jste filmy vyvolávali?
Výroba filmů „jela“ v Typosu Rusům pod nosem. Kotouče s filmy jsme propašovali pod bundou a kluci pak zalepili světýlka, která svítila, když zařízení běželo. Bylo tiché, takže i když přišel voják na kontrolu, nic nepoznal. Pak už ale hrozilo, že nás u Delonga objeví, tak jsme se 25. srpna schovali do vojenského prostoru Kozina nedaleko Dědic na tankovou střelnici. Vysílali jsme z věže, odkud se řídí tankové střelby.
A co vojáci? Bez jejich svolení by to nešlo.
Ochotně nás tam pustili, a ještě zamaskovali přenosový autobus, aby si nás ruské helikoptéry nevšimly. Vůbec všichni lidé byli tehdy nesmírně laskaví a chtěli pomoci. Pamatuji se, že ještě do Typosu za mnou přišla nějaká babička s nákupní kabelou, vytáhla z ní sklenici medu a podala mi ji. Řekla: “Med je dobrý na nervy a ty teď budete potřebovat.“ To mě úplně dostalo.
Ve vojenském prostoru létaly kolem vrtulníky. Měli jste strach?
Dělali jsme, co bylo třeba – informovali lidi. Pak na Kozině přišel Jirka Vondráček a řekl: „Pánové, skončili jsme, ale myslím, že bychom měli vysílat dál. Asi hrozí nějaký postih, takže kdo nechce, nemusí se zúčastnit.“ Odhlasovali jsme si jednomyslně, že pojedeme dál. To bylo úplně poslední vysílání.
A co se dělo pak?
Nejvíc to odnesli ti, co byli nejvíc vidět – Popelka, Vondráček, kameraman Jindřich Brössler. A vykopli i ředitele Bohumila Pavlince. Čekal jsem, že vyhodí i mě, tak jsem onemocněl, vzdal se funkce vedoucího produkce a začal dělat řadového produkčního. Tím se na mě zapomnělo. Problém se školou měly až pak moje děti.
Z Kojálu vysílali o okupaci s ruským vrtulníkem nad hlavou
