O práva k natočení příběhu dvanácti chlapců, kteří i s trenérem přežili v temnotě osmnáct dní, se už nyní přetahují rovnou dvě filmové produkce. Na pamětním místě vyroste také muzeum – jistěže interaktivní, aby si návštěvníci mohli pocity nedobrovolných vězňů temnoty vyzkoušet.
A kdo ví, třeba se najde podnikavec, který v reálných kulisách zaplavovaných chodeb jeskynního labyrintu rozjede velkolepou televizní reality show. Včetně kamer sledujících, jak se soutěžící perou o příděly jídla, soutěží ve zpěvu písní pro povzbuzení ducha a navzájem si strhávají body za nedbalý úklid.
Zdá se to přitažené za vlasy? Vůbec ne, spíše je s podivem, že to ještě nikoho nenapadlo. Jednak už v daném žánru vznikly bizarnější pořady od života liliputů po výjevy z pohřbů, jednak reportážní drony nad jeskyní kroužily zcela bez zábran a ani filmaři si nepočínali zrovna pietně.
Společnost Pure Flix Entertainment, která se jinak specializuje na biblické příběhy jako Bůh není mrtvý nebo Samson, se ocitla na scéně ještě předtím, než byly záchranné práce ukončeny. A den po ní přispěchala firma Ivanhoe Pictures, za niž se o látku zajímá Jon M. Chu, režisér snímků Let’s Dance 2 nebo Podfukáři 2.
Jak jinak, trumfují se navzájem pod vlajkou stejně ušlechtilých frází. Zatímco Michael Scott z Pure Flix Entertainment vysvětlil, že „křesťanskou podstatu“ skutečné události vidí v prvku obětavé mezinárodní spolupráce a přátelství, jimž chtějí vzdát hold, Jon M. Chu prohlásil: „Odmítám tak krásný příběh o lidských bytostech, které zachraňují jiné lidské bytosti, přenechat Hollywoodu.“
Dejme tomu, že jedna, druhá nebo kterákoli jiná produkce uspěje. Že třeba dostane povolení natáčet přímo v Thajsku, že zaměstná pár místních, kdežto role hrdinných potápěčů pochopitelně obsadí světovými hvězdami. Mezitím někteří z účastníků vydají vlastní paměti, začnou se navzájem soudit, kdo koho pomlouvá, proti premiéře se ohradí rodina muže, jenž při pomoci chlapcům zahynul... má takový projekt vůbec smysl?
Jistěže ne, ale tak otázka nestojí. Natáčení skutečných případů (ne)přežití se dá sice posuzovat jako necitlivé či přinejmenším nevkusné, ale moralizovat nemá cenu, jestliže za trendem takzvaných true stories nestojí ani tak pragmatický cynismus jako autorská bezradnost.
Filmaři éry nekonečných komiksových přepisů totiž ztratili vlastní fantazii.
Jen v červenci přibyly do našich kin dvě rekonstrukce katastrofických událostí: vyprávění o masakru dětí na norském ostrově Utoya, 22. července a osudová romance dvojice bojující na lodi s hurikánem Než přišla bouře. Obojí se stalo, stačí připsat do titulků fakta, aby divák nemohl reptat, že tak krkolomný scénář ještě neviděl.
Což vůbec neznamená, že by z reality nemohly vzejít silné filmy, jenže pak jim nestačí popis, potřebují najít téma. Jako v případě snímku Sully: Zázrak na řece Hudson, ve kterém pilot přistál s poškozeným letadlem na vodní hladině – a z oslavovaného národního hrdiny se vzápětí stal bezmála vyvrhelem vyšetřovaným pro možné profesní pochybení.
Třeba i k thajské jeskyni najde někdo vypravěčský klíč, který filmovou verzi zbaví příživnické pachuti. Ale moc se tomu věřit nedá. Spíše by se měl člověk připravit na situaci, že při pádu ze schodů uvidí smlouvu na práva k zfilmování vlastní zlomeniny dříve než záchranářská nosítka.
