Představy obou zemí ohledně fungování případné měnové unie po rozpadu federace byly značně odlišné. Česká strana zpočátku prosazovala měnovou unii s jednotnou měnovou politikou, kterou měla provádět jedna centrální banka, Slováci naopak chtěli vytvoření dvou nezávislých centrálních bank. Z tohoto důvodu započala příprava oddělení měn již v listopadu 1992, více než měsíc před rozdělením republiky.
Během přechodného období se nejdřív používaly původní československé bankovky, které byly ale opatřeny novými kolky. Řízení odluky a posléze i zavedení samostatné české měny dostal na starost tehdejší zástupce viceguvernéra Státní banky československé Pavel Kysilka.
Proces měnové odluky proběhl vcelku hladce. Obavy, které zejména u starší generace vyvolávaly vzpomínky na měnovou reformu z roku 1953, se nenaplnily. Plynulý přechod na novou měnu podpořila řada legislativních opatření. Koncem roku 1992 přijala Česká národní rada zákon o České národní bance (ČNB), který určil, že peněžní jednotkou v České republice je česká koruna a také upravil řízení peněžního oběhu.
Zákon poskytl ČNB značnou míru nezávislosti na vládě a ostatních centrálních institucích. Podobným způsobem byla na Slovensku zřízena Národná banka Slovenska (NBS). Nová česká bankovní rada, řídící orgán ČNB, byla jmenována v čele s guvernérem Josefem Tošovským.
Od oficiálního rozdělení Československa 1. ledna 1993 byly oba nástupnické státy ve společné měnové unii, kde platidlem zůstávala československá koruna. Tato unie měla podle původních plánů vydržet až do poloviny roku. V únoru 1993 rozhodly Poslanecká sněmovna ČR a Národní rada SR o odlišení československých bankovek pomocí kolkování.
Týkalo se to papírových peněz vyšších nominálních hodnot (100, 500 a 1 000 Kčs), nižší bankovky zůstaly částečně společné. Současně byly do oběhu vypuštěny nové emitované bankovky s nominální hodnotou 200 korun. Kolkování využil již ministr financí Alois Rašín v roce 1919, když zaváděl v tehdejším válkou rozvráceným hospodářstvím měnovou reformu.
Děti peníze měnit nemohly
Limit maximální hotovostní výměny starých bankovek na nové, okolkované, činil 4 000 korun pro osoby starší patnácti let. Ti mladší si mohli vyměnit maximálně tisíc korun. Na výměnu větších obnosů v hotovosti byly určeny poštovní poukázky, poukázky ČNB a vkladové instrumenty České spořitelny a Poštovní banky. Jelikož ale většina obyvatel již předtím uložila nadbytečnou hotovost v bankách, výměnu tímto způsobem zvolilo minimum lidí. Dodatečná výměna pak byla možná až do 9. srpna 1993.
Podobu novým českým korunám dodal grafik Oldřich Kulhánek společně s rytcem Milošem Ondráčkem. Nové měny vycházely z té původní v poměru 1 Kčs = 1 Kč = 1 Sk, ale slovenská koruna rychle oslabila. Již v červnu 1993 musela slovenská centrální banka devalvovat o deset procent. Slovenskou korunu používali východní sousedé do konce roku 2008, od prvního ledna 2009 je už země členem eurozóny.
Jedna česká koruna se ve svých začátcích dělila na sto haléřů, které se dnes pro nízkou hodnotu používají už jenom v bezhotovostním styku. V roce 2003 byla ukončena platnost dvou nejmenších mincí, deset a dvacet haléřů. Posléze skončila i platnost mince v hodnotě 50 haléřů, společně s nejmenší bankovkou v hodnotě 20 Kč, jež se od té doby používá jenom jako mince. Druhá nejmenší bankovka, kterou Češi platili po rozdělení federace, padesátikoruna existuje pouze jako mince od března 2011.
