„Tátovi se zdravotně nedařilo už od Vánoc. Přidávaly se další a další neduhy spojené se stářím,“ prozradil Pikousův syn Šimon, též známý fotograf. Poslední rozloučení se uskuteční 12. července od 13 hodin v ruprechtickém kostele svatého Antonína Paduánského.
Poslední Pikousova fotografie je z roku 2013 a jmenuje se Cháron. Šimon Pikous míní, že v ní je možné spatřit otcovo loučení se světem i fotografickou tvorbou jako takovou.
„Ta černobílá fotka kostlivce s kosou mi dala smysl až teď, když táta není. Vrátil se v ní k technice, jakou používal v 60. letech, tedy ji můžeme považovat za ohlédnutím a jakousi tečkou,“ svěřil se Šimon Pikous.
Pikousova tvorba pokrývající půl století je přitom tak mnohovrstevná, že jí byli přímo či nepřímo ovlivněni snad všichni místní fotografové. Nejvíce na něm však oceňovali fakt, že navzdory slávě a pozdějšímu docenění své práce nezpychl a zůstal lidský, přátelský a velmi družný.
Jan PikousNarodil se 9. března 1929 v Hrejkovicích v okrese Písek, v Liberci žil od roku 1949. Proslavil se metodou vícenásobných expozic a montáží, čímž vznikaly až abstraktní snímky. V 60. letech začínal jako výtvarný fotograf Plastimatu, v 70. letech se soustředil na zátiší, v 80. letech přešel na barevné imprese. V 90. letech Pikouse objevila Japonka Hiroe Naito, která mu v centru Tokia uspořádala výstavu, v Japonsku vystavoval ještě osmkrát. V ČR měl sedmnáct výstav. |
„Vypili jsme spolu spoustu piv. On díky své povaze a síle osobnosti neuvěřitelně obohatil Liberec. Život s foťákem měl těžký, ale nikdy si nestěžoval a dokázal se uživit,“ podotkl další z libereckých fotografů Milan Drahoňovský.
Měl žertovnou povahu, shodují se přátelé
Ostatní zase oceňují Pikousovu žertovnou povahu. Předseda fotoklubu Obscura Petr Šimr jej označuje za pábitele a polobohéma. „Moje žena prodávala v Supraphonu desky, kde si je lidé před koupí mohli pustit do sluchátek. On si jednu vybral, poslouchal a najednou zvedl hlavu a zvolal: ‚Paní Šimrová, vy máte ale krásný kozy! Ten Šimr se ale má.‘ Jak měl sluchátka na uších, tak to děsně zařval,“ vylíčil s úsměvem Šimr.
Jan Pikous měl přitom opletačky s minulým režimem. Když jednou nepřišel k volbám a komise mu donesla volební urnu domů, seřval ji a vyhodil. Do roku 1980 nesměl v Liberci vystavovat, živil se jako fotograf kalendářů a pohlednic.
Nepomohlo mu ani, když se fotograficky vyjadřoval k upálení Jana Palacha nebo poslal Dubčekovi otevřený dopis, v němž kvůli vraždě faráře Toufara označil tehdejší stranické představitele za fašisty.
„V tom, co dělal, byl nejlepší. On a Láďa Postupa byli poslední mohykáni výtvarné fotografie, která spolu s nimi odešla,“ vychválil Pikousovu tvorbu jeho kolega, fotograf Bořivoj Černý. Pikousova odchodu litují i lidé, kteří jej poznali v pozdním věku.
Divadelní autorka, kritička a později novinářka Zuzana Minstrová si cení jeho obrovského rozhledu a humoru. „Díky tomu, že cestoval, měl velmi široký rozhled a téměř filozofickou povahu. Rozhovor s ním byl osvěžením pro duši. S jeho odchodem ztratil Liberec klíčovou osobnost fotografické scény,“ řekla Minstrová.
