Věchet nedávno udělal věc, nad kterou zůstal stát rozum i jeho nejbližším přátelům. Zakladatel festivalu TrutnOFF, jenž na „posvátném“ Bojišti kvůli podezření ze spolupráce s StB odmítl vystoupení Václava Neckáře – problémy měl i Petr Spálený a naprosto nepřijatelný je pod Krkonošemi punker Petr Hošek –, na undergroundový festival pozval zarytého komunistu a kdysi jednoho z nejvyšších funkcionářů Věchetem nenáviděného režimu - Milouše Jakeše.
Překvapilo vás, jaké reakce vyvolala vaše návštěva u bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše?
Překvapila mě ta hysterie a ztráta nadhledu. Setkání to bylo jak Sajuz a Apollo s mezipřistáním v sekretariátu ze sedmdesátých let. Dva odlišné světy. Uskutečnilo se při přípravě dokumentárního filmu o „generálním“ a o totalitní moci. Trvalo tři a čtvrt hodiny a z hrubého materiálu v délce necelé hodiny uniklo pracovní torzo necelých dvou minut. Jednalo se o jeden z hrubých střihů, který nebyl určen pro veřejné použití, ale k doplnění a připomínkování dalším spolupracovníkům na dokumentu. Nešlo o žádné promo k festivalu, jak nám bylo podsouváno. Překvapilo mě, že šestadvacet let po Listopadu je stařec v papučích od červené hvězdy, který byl udržovatelem komunistického plamene v jeho posledním tažení, stále tak žhavým uhlíkem do ohně nejen našeho společenství.
Opravdu jste si dokázal představit situaci, že Jakeš pozvání přijme?
Nikdo nechtěl generálního či Milouše vodit na pódium, neměl se stát součástí kmenových oficialit, nikdo mu nechtěl dávat žádné čelenky, jak je nám nyní podsouváno. Náčelníka máme jen jednoho a toho budeme ctít do konce našich dnů.
Přijde mi, že na rozdíl od mnoha jiných - a třeba nyní i vašich bývalých přátel - setkání s Jakešem poněkud podceňujete...
I když jsem na ledacos zvyklý, zvláštní byla bezmyšlenkovitost, s jakou se přijme „šikovně“ sestříhnutý fragment zveřejněný bez jakýchkoliv souvislostí. Jako bychom se přestali umět zasmát. Bývalí recesisté mluví o tom, že i recese může být nebezpečná. Kapely, které před Listopadem mohly hrát bez větších problémů nebo byly ve věku mladých svišťů u prsou svých matek, jsou velmi radikální. Lidé především z okraje undergroundu a disentu používají tvrdý slovník jak z nejzářivějších dnů stranického tisku. Vzniká kauza, hysterie, poplach. Radikalismus se zaměňuje a vydává za zásadovost a střižené video, vytržené z kontextu a doplněné dehonestujícím komentářem, začalo mít jediný cíl - šířit zlobu a nenávist.
To se podařilo, vždyť jen kvůli pozvání Jakeše odřekl své vystoupení na festivalu Trutnoff Open Air jeden z pilířů Bojiště - kapela The Plastic People of the Universe...
U Plastiků tomu naprosto rozumím. Chápu to. Patří to k nim. Spíš mě mrzí, že se kapela v zimě rozpadla na dvě části. Zatímco jedna část Plastiků - okolo Káby - to vzala vážně a řekla, že nepřijedou, Pepa Janíček z druhé části se tomu smál a uklidňoval mě. Měl zdravý nadhled. Nakonec se na festivalu někteří z Plastiků zřejmě objeví, ale v jiných kapelách. Skupinu Už jsme doma ani nikdo nepozval, neměli tedy co odříkat. A víte, co je zajímavé? Když v roce 1990 přijel náčelník a společně s ním jsme pozvali i bývalé vysoké důstojníky StB, kteří nám rozháněli festivaly, měli společně stanout na červené půdě vedle sebe. Věc v té době velmi živá. A nepamatuji si na jediný pobouřený hlas, žádnou hysterii, pouze pár otázek typu „fakt jste to udělali?“
A nemrzí vás, že jste možná přišel o některé „spiklence“ z disentu, třeba o přítele společného s Václavem Havlem chartistu Stanislava Pitaše?
Nějak se tím nezabývám a netrápím. Je to Standova věc. Muselo to v něm asi dlouho ležet. Leccos se alespoň vyjasnilo. Spíš mě překvapilo, jak jsme předlistopadovou dobou nevědomky poznamenáni. Jeho vyjádření mi, s prominutím, přišlo jak z Rudého práva a připomnělo mi známý článek Samozvanci a ztroskotanci. Dalo by se to i celé otočit a jen Trutnov vyměnit za obec, v níž Standa žije. Ale proč to dělat? Když jsem si vzpomněl na známou a vtipnou předlistopadovou gratulaci do Rudého práva panu Vaňkovi z Hrádku, alias Václavu Havlovi, kterou Standa vydával za svoji, ale pak se ukázalo, že je to celé nesmysl, protože si to přisvojil, a že autorství patří někomu jinému, zasmál jsem se tomu. Pobavilo mě to a celé mi to přišlo zbytečné.
A je tu jiný váš bývalý spojenec, před lety jste podporoval starostu Trutnova Ivana Adamce. S ním jste se ale v roce 2010 u příležitosti udílení čestného občanství pro Václava Havla rozešel ve zlém...
Ano, zpočátku jsem ho podporoval. Líbil se mi jeho selský rozum. To byl ale také o dvacet let mladší. Nemyslím to urážlivě, ale dnes jej vnímám spíš jako vysloužilého místního politika, který už jen se svými druhy hájí své pozice a nemá mnoho co nového říci. Dvacet let je dlouhá doba. Za tu dobu se starostovi podařilo shromáždit zavázané firmy, do veřejnosti zasít pocit jisté nenahraditelnosti a pod vliv dostat převážnou část místních médií. Podařily se samozřejmě i pěkné věci. Za dvacet let zde však vznikly zakonzervované sítě, které jsou napojeny na dlouhodobě vládnoucí garnituru na radnici. Dosud nedošlo k jejich narušení, jako se tomu stalo v jiných městech v roce 2010 a po posledních komunálních volbách. Stále se drží: Chceš-li zakázky, nesmíš kritizovat.
Proč tedy ten „rozchod ve zlém“ před šesti lety, když tvrdíte, že se podařily i pěkné věci?
Neřekl bych ve zlém, ani že se to datuje k nějakému roku. Mělo to postupný vývoj. Řekl bych, že to kdysi začalo upozorňováním na upřednostňování firem při veřejných zakázkách a na stromy, které začaly ve městě mizet. Pak přišla kauza s prodejem rozsáhlých pozemků, která předcházela nedávné výstavbě průmyslové zóny na zelené louce. O pozemky měl tehdy zájem Hušák ze Sazky, který na nich chtěl vytvořit herny a jakýsi disneyland. Takové Las Vegas pod horami. Vyvezl proto vedení radnice a zastupitele z celého politického spektra do amerického ráje hazardu. Město záměr podporovalo a lukrativní části pozemků, bez nichž by to nešlo, radní a zastupitelé Sazce skutečně prodali. Iniciovali jsme rovněž občanský protest a petici proti výstavbě sjezdovky v lesoparku za náměstím, kterou za tři týdny podepsaly tři tisíce lidí. Zorganizovali jsme demonstrace. Dodnes to byl nejvýraznější občanský protest pod horami po listopadu 89, který zachránil park a při současných zimách asi i kapsu investorovi. Odlišný pohled jsem měl také na výstavbu kulturního domu. Navrhoval jsem vytvořit druhé náměstí s obytnými domy, kancelářemi, kavárnami a galerií, mezi nimiž by bylo zakomponované divadlo, na jehož pouhý provoz by nájmy z okolních domů vydělávaly. Představitelé radnice však chtěli solitér, na jehož provoz se nyní doplácí 16 milionů ročně.
Nemáte někdy chuť si to se starostou vyříkat osobně, abyste si nemuseli vyměňovat vzkazy jen přes média?
Nedávno jsme za ním byli, když jsme požádali o schůzku ve věci naší iniciativy na přejmenování časti ulice v centru města, která je s náčelníkem spojena, na ulici Václava Havla. A dostal i stejnou láhev ohnivé vody, kterou pil také generální Milouš. Trochu to kacířsky odlehčím: Oni mají spolu i něco společného, každý samozřejmě z jiného kouta a v jiné barvě.
Právě náčelník Václav Havel vás při předávání Kulturní ceny Trutnova a čestného občanství nazval „trošku provokatérem“. Měl pravdu?
Zároveň také řekl „a to je dobře“. Poté mi podsunul dort, který nedojedl, a pak nechal místní papaláše s jejich chlebíčky i plnými talíři za zády a odjel za námi na periferii do hospody, kde jsme pro náčelníka připravili večírek s několika kapelami, kde se s námi bavil dlouho po půlnoci.
Martin Věchet v rozbagrovaném areálu. S Patti Smith v zákulisí
Už několik let říkáte, že kvůli přístupu města není pro festival v Trutnově místo, přitom se naštěstí pro tisíce příznivců koná stále na stejném místě. Není to už ohraná písnička? Stále si myslíte, že dojde ke stěhování festivalu?
Ano. Na tom se nic nezměnilo. Nemá už smysl o tom příliš mluvit. Ví se o tom. Až to přijde, tak to přijde. Buďto to všechno skončí, nebo bude pokračovat jinde, na jiném místě, případně v jiné podobě. Začalo to před pár lety u starosty v kanceláři, kdy nám sdělil, že ještě dva tři roky a bude se na Bojišti stavět. Pak přišla ekonomická krize, která nám paradoxně pomohla. Vše se pozastavilo. Zájemci odpadli, supermarket se nepostavil. Další přesné důvody neznám. Podstatné bylo, že k bojkotu kupování pomazánek a sirek v případném supermarketu, jak k tomu z pódia vyzýval ve svém odlehčeném projevu náčelník, nebylo zapotřebí přistoupit. Stavět se začalo až později a něco jiného. Před třemi roky, pár dnů před festivalem začaly uprostřed zelené louky bagry hloubit velkou díru pro základy. Do toho přijížděli první návštěvníci a stavěli si stany. Dnes tam stojí první betonová stavba s překladištěm balíků a parkovištěm, kterou projektoval bývalý radní Vokatý na pozemku majitele majícího blízko k vedení radnice. Na loukách dnes visí transparenty s nápisy „For Sale, k prodeji“, realitky to nabízejí v řádech několika milionů. Čeká se na investora s plnou kešení.
Již před pěti lety se mluvilo o stěhování festivalu do lokality Prachárna. Proč to utichlo?
Po informaci od starosty jsme si již v roce 2008 našli nové místo, na Prachárně ve Volanově, kde nedaleko festival v roce 1987 vznikal. Kruh se měl uzavřít... Byli jsme ujištěni, že se vybrané pozemky rozhodně prodávat nebudou, a byli jsme vyzváni, ať si dáme žádost o pronájem. Tu jsme předložili. Následně po nás byly požadovány projekty včetně inženýrských sítí. Náročně jsme je nechali vypracovat a vymysleli celé uspořádání. Poté po nás bylo vyžadováno i finanční jištění. Jednalo se o bývalý vojenský prostor a bylo to rovněž ovlivněné dotacemi a granty, které by byly vypsány. Za rok město všechny pozemky prodalo k údajnému vytvoření solární elektrárny – s jediným odůvodněním v žádosti „k podnikatelským účelům“. Dodnes tam žádná solární elektrárna nestojí.
Údajně byli nebo snad ještě jsou minimálně dva zájemci o získání festivalu. Můžete říct, která města projevila zájem?
Obě jsou na Moravě, která je i jedním z mých domovů, a jedno je v Čechách.
Vloni jste se měl zúčastnit hudební konference Nouvelle Prague, avšak vaši účast si nepřáli pořadatelé hradeckého festivalu Rock for People, kteří značku Nouvelle Prague vlastní. Nebylo by lepší místo vzájemného napadání zvolit taktiku respektu, či dokonce inspirace?
Ano, nejprve jsem byl pozván, vše bylo veřejně anoncováno, a když jsme si pomalu začal balit bágl, bylo pozvání bez nějakého oficiálního odůvodnění zrušeno. Vše, co bylo s mou osobou spojeno, zmizelo. Stal jsem se „Nobody“. Nepřekvapilo mě to. Jak jsem se později dozvěděl, hlavní muž, který mne pozval, dostal na vybranou „buď ty, nebo Věchet.“ Bylo to pro něj těžké. Omlouval se mi, že mě v rámci pudu sebezáchovy obětuje. Chápu to. Byl z toho nešťastný. Později jsme se tomu oba zasmáli.
Pořadatelům Rock for People, ale i dalších festivalů vytýkáte, že výrazně nadsazují počty návštěvníků. Nejspíš máte i pravdu, ale existují pro to tvrzení důkazy?
Netýká se to jen festivalů. Je to taková mediální a virtuální hra. Pořadatelé možná v touze být většími, než jsou, nebo kvůli sponzorům uvádějí nadsazovaná čísla, která nikdo neověřuje a média je automaticky přebírají, neb i jim vyhovují - deset tisíc vypadá lépe než tisícovky nebo stovky. Díky nadsazování čísel dnes už bohužel málokdo ví, jak vypadá pět nebo deset či patnáct tisíc lidí.
Původně to vypadalo, že letošní ročník vynecháte, abyste – cituji – „nechali odpočinout zemi, posvátné půdě, sobě i vám.“ Co vás nakonec přesvědčilo změnit názor?
Má dcera a neustále se opakující dotazy našich squaw a spolubojovníků. Už bylo nakročeno k cestě do posvátné země a k indiánským předkům... Ale člověk míní a Nejvyšší bytost mění. Rozhodující pro mě nakonec byla letošní dedikace - nedožité osmdesátiny našeho náčelníka Václava Havla. Udělat oslavu s různorodým programem, tak jak to měl náš náčelník rád.
Návštěvníci festivalu si zvykli na nejrůznější „speciální hosty“, kterými v minulosti byli třeba Pierre Brice, Marie Versiniová, Eva Pilarová, Jiří Suchý nebo Elijah Wood. Máte i na letošní ročník přichystáno nějaké překvapení?
Tyhle věci vznikají většinou spontánně, často nedlouho před festivalem. Uvidíme. Ale dovedete si představit takové setkání „milé holky“ Hanky Zagorové s Miloušem po letech? Jeho polobotky však s našimi mokasíny na červené půdě tančit nebudou a budeme se těšit na cimbálovky, folklór operního pěvce nebo industriální metal. Pokud dostanou víza, přijede také disidentská návštěva z Kuby a kdo ví, co ještě přijde.
Jakeš je hvězdou každoročních oslav komunistů na 1. máje:
1. května 2016 |
