Čeští zákazníci se po letech probudili a začali ve velkém utrácet. Mají z čeho, tak rychle mzdy dlouho nerostly. A zvedají se i platy lidí s podprůměrnými příjmy. Nedostatek lidí na pracovním trhu by navíc mohl přinést další vzestup platů. „Základ růstu vypadá docela zdravě,“ říká člen bankovní rady České národní banky Jiří Rusnok.
Česká ekonomika si loni vedla nečekaně dobře, i letos se čeká vzestup HDP o dvě a půl procenta. Máme za to vděčit Německu?
To je trochu klišé. Český růst stojí hlavně na tom, jak roste domácí spotřeba, a ta se zvedá hodně. Loni významně pomohly také investice. U nich letos předpokládáme výkyv – veřejné investice, které byly spojené s dočerpáváním evropských fondů, budou slabší. Na export pochopitelně nesmíme zapomínat, pro takovou ekonomiku, jako jsme my, je důležitý, ale ne rozhodující.
Češi jsou jako spotřebitelé spíše spořiví. Mění se na tom něco, když teď vidíme rychlý vzestup spotřeby?
Bude to vyžadovat hlubší analýzy. Možná to souvisí i s demografickým vývojem, mladší generace jsou v tomto směru odvážnější, nevadí jim víc se zadlužit. U hypoték zažíváme boom, u spotřebitelského financování je sice jistý posun, ale nárůsty nejsou tak velké. Konkurenční tlak a levné finanční zdroje vedou k poklesu úrokových sazeb i u spotřebitelských půjček.
Jiří Rusnok (55)Vystudovaný národohospodář byl ministrem financí a průmyslu v sociálnědemokratických vládách. Od května 2003 do června 2013 působil ve vedení pobočky finanční skupiny ING. Po pádu Nečasova kabinetu se stal premiérem úřednické vlády. Sám přiznává, že sedm měsíců strávených ve Strakově akademii bylo v jeho kariéře nejnáročnějších. Od března 2014 je členem bankovní rady ČNB a pravděpodobně se stane jejím guvernérem. |
Budou se tedy Češi ještě víc zadlužovat a půjčovat si na okamžitou spotřebu?
Spotřeba domácností teď roste především proto, že se zvyšují pracovní příjmy Čechů. Máme historické rekordy v počtu zaměstnaných osob a současně se zvyšují mzdy – vzhledem k nízké inflaci je jejich reálný dvou- až tříprocentní růst citelný. A navíc můžeme sledovat, že rychleji rostou mediánové mzdy, což naznačuje vzestup středních a podprůměrných příjmů. Do budoucna intuitivně čekám, že se Češi víc posunou ke konzumnějšímu chování, že se přiblíží standardnímu chování západní Evropy.
Nenafukuje se tím dluhová bublina?
Určitě to není tak, že by Češi žili na úvěr, a to roztáčelo spotřebu. Při dohledu to pozorně sledujeme a z hlediska finanční stability zatím žádné závažné napětí nevidíme. Sledujeme nějaký realitní boom, ale to se týká hlavně Prahy a velkých měst. Uvidíme, co bude za rok.
Když mluvíme o růstu mezd, rostou dostatečně?
Mzdy rostou po dlouhé době, předtím pět let moc nestoupaly. A budou pravděpodobně vzhledem k situaci na trhu práce růst ještě rychleji – firmy nemohou sehnat lidi. Rostou kolem čtyř procent. A kdyby rostly pětiprocentním tempem, nedivil bych se tomu.
Můžeme vděčit za nastartování růstu i vládě?
Vláda růstu přinejmenším neuškodila – a už to je v každé demokratické zemi zásluha. Zachovala se rozumně v tom, že nijak dramaticky nešlapala na brzdu, co se týče rozpočtových výdajů. Její rozpočtová politika k růstu zejména v minulém roce přispěla, odhadoval bych to na necelé jedno procento HDP. Letos to asi bude o něco slabší.
A nebylo by ve chvíli růstu spíše žádoucí snižovat deficit?
Bylo by to žádoucí, pokud bychom viděli známky přehřívání české ekonomiky, ale to není náš případ. Vracíme se k potenciálnímu růstu mezi dvěma a třemi procenty, nevidím důvod ho brzdit. To, že má česká ekonomika jistý strukturální deficit a že se ho nedaří zásadně řešit, je však fakt. Nijak to vládě nevyčítám, jde o dlouhodobé přenastavení příjmů a výdajů rozpočtu.
To se nedaří?
Všichni chtějí slyšet, že daně by se měly snížit – nebo alespoň nezvyšovat. Každý chce mít nejlépe nulové daně, zejména majetkové. Žijeme tady v iluzi, jak máme všechno zdaněno moc a že na další zdanění už nelze pomýšlet. Ale nikdo nechce slyšet o tom, že země stárne. A že bude mít větší výdaje na zdravotnictví, sociální péči, důchody. Navíc je otázka, jestli dostatečně financujeme vzdělávání. Z čísel se zdá, že ne. Celkové nastavení je hledáním citlivé politické rovnováhy a v tom nečekám žádné zázraky. Bude trvat generace, než se to vyřeší.
Jako ekonom byste tedy na straně příjmů zvýšil daně. A jak byste řešil výdaje, snížil sociální dávky, důchody?
Nedělejme si iluze, že někdo do budoucna dokáže zásadně snížit sociální transfery. Ve stárnoucí a zároveň bohatnoucí zemi ve střední Evropě je to iluze. Můžeme někde lépe hospodařit, nastavit systémy dávek férověji, ale velké zázraky neočekávejme. V porovnání třeba s jižní Evropou ale naštěstí žádné přebujelé systémy nemáme.
Návštěva čínského prezidenta: Dohnali jsme, co jsme zanedbali
Může k dalšímu růstu nějak výrazně přispět nedávná návštěva čínského prezidenta?
To se ještě uvidí, v ekonomice se vše projeví až se zpožděním. Ale návštěva měla velký význam v tom, že jsme dohnali, co jsme zanedbali. V ostatních zemích střední Evropy už byly čínské investice dávno vidět, v Maďarsku nejvíc, částečně v Polsku. Předtím jsme jen vyvěšovali tibetské vlajky a řešili globální problémy lidstva, což nám evidentně moc nejde, a nemohli jsme očekávat nějakou vstřícnost z oficiálních míst.
Bez čínských investic bychom se tedy neobešli?
Když se bez Číny neobejde Velká Británie, Německo, Francie, tak my také ne. Nevím, čím bychom byli tak výjimeční, abychom mohli ignorovat druhou největší ekonomiku světa, dnes asi největšího vývozce kapitálu na světě.
Ale objem investic, které tu zatím Číňané udělali, je minimální.
Když začínáte z nuly, tak jste dlouho malí a ještě delší čas to bude z hlediska objemu v zásadě minoritní. Ale brzy se objeví další. Teď se především vytváří prostředí, to nějakou dobu trvá. I Japoncům a Korejcům nějakou dobu trvalo, než důvěru získali, většinou to prorazí nějaká významnější investice nebo firma, která se ukáže jako dobré rozhodnutí, a pak následují další.
Ty čínské investice, co zatím přišly, však nepřinášejí nová pracovní místa, jde spíš o nákup podílů ve fungujících firmách.
Teď nepotřebujeme zaměstnávat moc lidí, máme spíše nedostatek pracovních sil. Ale potřebujeme, aby se investovalo. Každá ekonomika, která potřebuje růst a dohánět vyspělejší země, investice potřebuje. Číňané k nám nejdou proto, že jsme úžasně velký trh, ale zdá se, že se do určité míry můžeme stát jejich základnou pro region středovýchodní Evropy včetně Balkánu. To není zanedbatelné, je to model, na kterém prosperovalo už předválečné Československo.
V čem to bude pro Česko přínosné?
Pokud tu budou mít regionální základnu, budou zaměstnávat dobře placené lidi, kteří budou blíž českému trhu. A mohou pomoci budovat podniky na zelené louce nebo pomoci expandovat existujícím českým firmám. Vezměte si třeba příklad Škoda Power. V době, kdy se vyčlenila ze zbytku plzeňské Škodovky, šlo o nepříliš významného dodavatele energetických investic. Díky tomu, že se spojila s poměrně úspěšnou nadnárodní korejskou firmou, jde dnes o prosperující firmu. Díky mateřskému koncernu operuje po světě i na trzích, kde by jinak neměla šanci se usadit.
Běžní klienti se záporných sazeb bát nemusí
Evropská centrální banka má stále záporné úrokové sazby, je to téma aktuální i pro ČNB?
To se ještě ukáže. Nemůžeme rovnou říct, že se nás to netýká, když v eurozóně a v některých dalších státech mají záporné úrokové sazby. Nejsme ostrovem uprostřed oceánu. Pokud by to situace – v zájmu zachování přiměřené uvolněnosti měnových podmínek a v zájmu udržení kurzového závazku – vyžadovala, je to nástroj, kterého se nemůžeme předem vzdát.
V jaké konkrétní situaci by tedy ČNB k záporným sazbám sáhla a jak by to vypadalo?
To je předčasné říkat. U nás by to ale vždy mělo úkol bránit kurzový závazek – k odrazování spekulativních tlaků na posílení koruny. Dovedu si představit švýcarský přístup, kdy se jistá část rezerv, které si u nás ukládají komerční banky, bude úročit záporným zhodnocením. Prostě by se to – když to zjednoduším – od nějakého data aplikovalo na nový přírůstek rezerv, zatímco na ty dosavadní by se to nevztahovalo.
Máme se bát, že budeme jednou platit bankám za to, že si u nich uložíme peníze?
Vycházíme-li ze zkušenosti zemí, kde už záporné sazby mají, běžní klienti se toho prakticky obávat nemusí. Nemluvím o gigantických vkladech nadnárodních korporací, ty někde za nadměrné vklady platí.
A co třeba další výraznější oslabení koruny nebo prodloužení intervencí ze strany ČNB?
Tyto nástroje jsou součástí našeho arzenálu a nikdy jsme je nevyloučili z budoucího možného použití. Vždy ale musíme vážit okolnosti jejich použití a jejich širší společenské náklady. Prodloužení kurzového závazku na oslabení kurzu koruny si dovedu představit, pokud nám podmínky nedovolí se ho postupně zbavit. Teď je ale nastaven dostatečně dlouhý, nejméně do konce roku je napevno a pak ho pravděpodobně budeme opouštět v polovině příštího roku. Zvyšování závazku mi teď připadá velmi málo pravděpodobné, nevidím, že by to podmínky vyžadovaly.
ČNB slíbila, že nedovolí skokové zhodnocení měny. Co kdyby koruna po ukončení intervencí posílila na 25 korun za euro, bylo by to moc?
Řekli jsme, že budeme zasahovat proti nadměrnému kolísání. Bude záležet na vývoji situace. Pokud by zpřísnění měnových podmínek bylo na místě, kvůli riziku inflačních tlaků, které by nás postupně mohly tlačit významněji nad náš dvouprocentní inflační cíl, pak je takové posílení žádoucí. To ale nepředpokládám. Pokud ne, tak i tento výkyv může znamenat důvod pro korekci. Není důležité, co se stane ze dne na den, nebo co bude trvat týden, ale kde se hladina v nových podmínkách usadí.
Mění se nějak váš pohled na přijetí eura v Česku?
Pro euro tu není politická vůle. Nemá ani podporu obyvatelstva, takže je to jen teoretické cvičení. Není to aktuální záležitost.
A budeme v Česku platit eurem třeba v letech 2022 nebo 2025?
Spíše později. Pravděpodobnost, že se začneme připravovat na přijetí eura, tedy že vstoupíme do mechanismu směnných kurzů, je nyní téměř nulová. Nejsou pro to podmínky. Žijeme slušně s vlastní měnou.
